životní a kulturní prostředí papuánců

U papuánců je dodnes možno pozorovat spoustu prvků jejich tradičního způsobu života, zejména u těch kmenů, které žijí v centrálním pohoří z nichž nejznámější jsou asi Dani, Lani a Yali a pak také u několika málo početných kmenů žijících v oblasti nížinné džungle provincie Merauke jako jsou kmeny Kombai a Korowai. Je tomu tak díky jejich pozdnímu objevení naším civilizovaným světem, které bylo zapříčiněno relativně nepřístupným terénem, jímž se vyznačuje jejich teritorium. V posledních desetiletích ale ani oni neunikly permanentnímu vlivu našeho světa především ze strany křesťanských misionářů a nyní stále více i díky postupné indonesizaci jejich území, která s sebou přináší i třetí prvek, a sice turismus.

 

V zásadě lze kulturní prostředí, jež si Papuánci v minulosti vytvořily, na základě toho, co jsme mohli během naší cesty pozorovat,  rozdělit na tři oblasti. Tři základní biotopy vyskytující se na území ostrova Nová guinea daly vzniknout třem základním  způsobům obživy jeho obyvatel. Obyvatelé ostrovů a pobřeží vytvořily kulturu založenou na rybolovu, Obyvatelé nížinné džungle vytvořily kulturu ságovou a obyvatelé centrálního pohoří kulturu batátovou. I v rámci těchto kultur, ale můžeme nalézt velkou rozmanitost, která je dána i tím, že kmeny ačkoliv žily poměrně blízko sebe, extrémní přírodní podmínky jim nedovolovaly rozvinout nějaké zásadní trvalejší vzájemné vazby tak, aby se mohli vzájemně významně ovlivňovat. I když to neplatí absolutně, neboť je známo, že například existoval obchod s kameny vhodnými k výrobě seker či putování přes území jiného kmene k solným jezírkům.

kultura batátová

Z kmen, které jsme měli možnost navštívit na své cestě do této kultury patří Dani a Yali. Přírodní podmínky v nichž žijí jsou podobné a proto je i jejich kultura podobná. Jsou tu ale i jisté odlišnosti. Na první pohled je evidentní především to, že Daniové jsou v rámci Papuánců relativně vyšší postavy, Yaliové jsou řazeni dokonce mezi pygmejské negrity. Především jejich území jsme navštívili.

Základní potravinou Yaliů jsou sladké brambory batáty (Ipomoeae batatas), yalijsky siburu, indonésky ibu. Těch pěstují mnoho odrůd,většinou na políčkách na vypáleném svahu. 

 

 

 

U nás se pro okrasu pěstuje například příbuzná batátů Povijnice nechová, která vypadá jako svlačec s modrými květy. Další podobnou plodinou, z niž se jí vařená nebo pečená hlíza nasládlé chuti a Yaliové ji pěstují, je taro (colocasia esculenta), indonésky keladi, yalijsky hom.

    

Další podobnou hlíznatou plodinou je maniok, yalijsky banggal.

 

Yaliové žijí už opravdu v horách a ne v širokém Baliemském údolí.Jejich políčka jsou proto téměř vždy ve velmi prudkém vypáleném svahu. Někdy jsou jimi posety celé stráně, takže se jedná už o dokonale kulturní krajinu. Lov a sběr je spíše doplňkem, převažuje zemědělství.

 

 

Sladké brambory a zelenina byly tradičně vařeny v zemní jámě pod rozžhavenými kameny. My jsme ale na naší cestě tento způsob vaření neviděli. Máme ale informace, že se stále praktikuje.

 

 

     

 

Většina papuánských kmenů také domestifikovala prasata, která ale nejsou na ostrově původní. Byla sem zavlečena před 2 až 5 ti tisíci lety.  Jejich maso se pak také vaří v zemní jámě a konzumuje se tak polosyrové. Prasečí zabíjačky tak máme s Papuánci společné .-)

 

  

 

Největším původním zvířetem tu je nelétavý pralesní pštros - Kasuár přilbový. Jeho lov ale už asi prakticky nepřipadá v úvahu. Poživatelná jsou i jeho obří nazelenalá vejce. Z jeho kostí se vyrábí klasický nůž. Jinak v zásadě žádní velcí obratlovci na v horské džungli nežijí.

 

Papuánci v horách dnes pěstují i další plodiny, které ale nejsou původní jako je například cukrová třtina, kukuřice či banány.

 

Původní plodinou je ale zdá se na svých rozvětvených široce rozkročených nad zem vyčnívajících kořenech stojící pandánová palma (pandanus conoideus), z níž se konzumuje plod, indonesky buah merah, doslova červené ovoce. Jedl jsem z ní jídlo které mělo konzistenci zhruba jako knedlíky s vajíčkem, avšak bylo v zásadě bez chuti a poněkud olejnaté.

 

 Dále se z ní využívají její listy na výrobu pláštěnky zvané yalijsky ilit. Kromě kůry se zřejmě užívají její listy i na stavbu střech chýší a pondoků.

 


    

 

Pandánové listy se rovněž využívají k výrobě ženské sukně kem.

 

 

Další typickou plodinou pro horské Papuánce, Yalije nevyjímaje je Lagenaria siceraria, yalijsky hobut. Ta se využívá pro výrobu koteky, které Yaliové říkají humí. Slovo koteka, které se ujalo nejvíce, totiž pochází z jazyka Papuánců v okolí jezera Enaratoli.

 

Patří mezi tykve a nazývá se také "indická okurka" nebo "kalabasa". Je to jednoletá, drsně chlupatá bylina. Kvete bílými květy na dlouhých stopkách, plody jsou válcovité, dužnaté bobule dorůstající délky 0,3 - 1,5 m. Mladé plody lze požívat. V plné zralosti oplodí zdřevnatí, dužnina vyschne a tak se suché vyčištěné plody-slupky používají různými národy jako nádoby na tekutiny, plováky nebo k výrobě hudebních nástrojů. Papuánci pro ně nalezli své originální využití :-)

 

Pro Yalije je dále typické, že kromě humí nosí ještě také jakousi sukni z ratanových obručí. To se ale už vidí méně často.

 

 

 

 

 

 

Tato potravina  se nazývá yalijsky sehe a mělo by jít o Planchonella obovata, ale nějak se mi to nezdá. Každopádně jsou to jákási jádra v dužnině, která se nechá ohořet. Je to poměrně chutné.

 

Nelze nezmínit i to, že oblíbenou činností yalijů je kouření nejrůznějších listů. V tom, aby se ale čert vyznal.

 

Jak už jsem napsal výše využívají Yaliové i ratanu, což je všelikerý svízelný bordel, který poznání chtivému dobrodruhovy se motá kolem nohou a zanechává později hnisavé šrámy. Nemusí se z něj však stavět jen nábytek nebo vyrábět nástroje exekuce. Yaliové se do něj oblékají a používají ho jako spojovací materiál. Zbaven ostnů však má tu úplně nejdůležitější funkci - je zapalovačem.

 

    

 

Sehene v rukou zkušeného Yalije vykouzlí do půl minuty kouř a sotva viditelnou jiskřičku pak tento syn džungle zkušeně rozfouká v dlani během další půl minuty v plamen. A to dokonce i uprostřed mokrého pralesa. Sám jsem to dvakrát viděl. Mnohokrát jsem to zkoušel, ale nepovedlo se mi to. Dál než ke kouři jsem se nikdy nedostal.

 

  

 

Rattan, ratan, rotan či rotang rákosovitý je popínavá palma čeledi aracaceae. Jejich mnoho, nejznámnější je calamus rotang.

 

  

 

K lovu užívají Yaliové luk a šípy. Tento nahoře je určen na ptáky - je to tří až pětihrotý šíp s protisměrnými háčky, tzv. soap. I na luk se používá ratanu - sehene. Rovný šíp s názvem minggin je pak určen na prase nebo na člověka :-) 

 

Kamenné sekery se už prakticky nepoužívají. I u tohoto "dřevního" Yalije si můžete povšimnout, že sekeru nese kovovou. Osobně jsem měl možnost kamennou sekeru zkusit a vypadala spíš, že se rozpadne, než že s ní lze něco vykonat, proto jsem ji radši honem vrátil majiteli. Možná je to ale dáno tím, že už se vyrábí jen pro okrasu pro turisty.

 

Jak ženy tak i muži nosí sum. Je to síťovaná taška, která se nosí na hlavě. Vyrábí se z vláken nejrůznějších rostlin. Dají se v ní nosit ilit, batáty, živé prase, živé dítě, zkrátka naprosto cokoliv. A pokud zrovna Yalij nic nenese, slouží jako oblečení, prostě aby mu netáhlo na záda.

 

 

 

Zbývá se snad ještě zmínit o stavbě yalijského obydlí:

 

 

 

A také o stavbě mostů:

 

 

 

 

kultura ságová

Pokud jde o kulturu a život založený na pěstování ságové palmy, měly jsme možnost ji malinko poznat na ostrově Yos sudarso neboli kimaam. Později jsme ji pak poznali i na ostrově Siberut. Ságová palma je cycas cirinalis. Je to tedy cykas, zástupce jedněch z nejstarších rostlin na Zemi. Zdejší obyvatelé mají jakési ságové zahrádky, občas byly ve vodě vidět i jakésy stavby připomínající rozpadající se plůtky.

 

 

 

Základem je poražený kmen, který se porcuje na menší špalky, které se pak půli a dobývají se z nich jakési oranžové piliny. K tomu se používá jakýchsi struhadel opatřených ostny z ratanu. Vyzískané piliny se pak proplachují a dusají v korytech vyrobených zase ze ságových listů. Následně se z takto získané hmoty tvarují různé pokmy, které se pak buď pouze suší na slunci nebo i opékají. Na Kimaamu jsem viděli a ochutnali jakési placky a la palačinky.

 

Musím říct, že ságo mi opravdu nechutná. Jíst škrobnaté piliny bez chuti zanechávající nepříjemný chuťový ocas na patře opravdu nemusím.

 

 

Dále na obrázku můžete vidět brouka, jehož larvy jsou vyhledávanou pochoutkou, poté co jsou dobyty z tlejícího ságového kmene.

 

  

 

 

Ságové listy slouží i jako krytina na střechu