NÁRODNÍ PARK WASUR - DALŠÍ TVÁŘ PAPUY

Z letiště míříme rovnou do našeho hotelu a pak na něco pořádného k snědku do trochu lepší restauračky. Dáváme si Udang goreng besar neboli smažené velké garnáty. Bylo to bagus. Dokonce měli i studený pivko. Seznamujeme se s klukem, co tvrdí, že učí angličtinu. Nabízí nám, že nás se svým kámošem na motorkách odvezou k národnímu parku Wasur a pak že pro nás zase přijedou. Vzhledem k neexistenci alternativy jeho návrh přijímáme.

 

Ve středu 25.2. ráno na nás už čekají dva motorkáři. Rozhodli jsme se dva dny věnovat ověření skutečnosti, že není opravdu vhodné mimo období sucha cestovat do Wasuru. Za cíl cesty, kde musíme udělat čelem vzad jsem zvolili Rawa biru, což je jezero se stejnojmennou vesnicí. Na zadních sedadlech a s báglem na zádech tak uháníme směr brána Wasuru a pak dále k odbočce z asfaltové silnice na jih. Tato silnice by snad měla vést až k hranicím s PNG a pak dále na sever až do Mutingu, ovšem v jaké kvalitě nám také není známo.

 

My po ujetí  zhruba  45 km sesedáme z motorek a vydáváme se nejprve po panelové cestě (8km) a následně po leptavě bahnité (14 km) směr Rawa biru. NP Wasur je rovina porostlá travou a řídkým lesem. V době naší návštěvy bylo vše zelené a výrazně podmáčené, v době sucha, kdy je údajně vody velmi málo, má být možné pozorovat klokany. My jsem ale žádného tady neviděli. Klokana jsme viděli jen na Kimaamu, ale ani tam ne volně v přírodě. 

 

Ve Wasuru je poměrně dost různých ptáků, ale vidět je zblízka je také celkem oříšek.  Jsou spíše jen slyšet. Co však lze vidět i v období dešťů jsou termitiště, těch je tu opravdu požehnaně a některá jsou úctyhodných rozměrů. Jejich odolnost je také úctyhodná.  Poslední 3 kilometry nakonec jdeme vodou, a to místy až po pás. Cesta je zkrátka stejně jako všechno kolem zaplavená. Kdesi na internetu jsem ještě doma zahlídl takový zajímavý obrázek z Rawa biru. Byl na něm docela slušný krokodýl. Najednou si ani nějak nepřeju potkat nějaký zvíře.

 

Vesnice rawa biru bylo celkem zklamání. Je celá postavena z typových dřevěných domků, které jsou jeden jako druhý. Byl to prý dar města Merauke obyvatelům za to, že obsluhují čerpadlo, kterým se odtut žene voda do vodovodu města Merauke. K jezeru samotnému se nebylo možno ani pořádně dostat. Navíc jsme byli unavení, promočení a ke všemu se ještě strhl pořádný slejvák. Skončili jsme tedy v nějakém domku dělníků obsluhujících čerpadlo. Najedli jsme se a dopili poslední zásobu slivovice. Za ukrutného rachotu čerpadla jsme pak šli spát.

 

Ráno vstáváme brzy. Do 12:00 musíme urazit 25 kilometrů a být u silnice, kde na nás budou, dufejme, čekat naši motorkáři. Rychle snídáme.  Kluci od čerpadla vedle sledují v TV Stuttgart- Chelsea. Fotbal je v Indonesii opravdu pečlivě sledován a o evropských ligách se v indonéském tisku či televizi dovíte mnohem více informací než u nás.  Cestou zpět celkem ženeme. Občas něco narychlo cvaknem nebo vylejeme vodu z bot a hned zase mažeme dál. Na smluvené místo docházíme v 11:50.  Za deset minut přijíždí kluci a za 80 000 Rp. nás vezou zpět do Merauke. V Merauke jsme hned koupili letenky do Jayapury. Zbytek dne jsme pak strávili jen obžerstvím.  Večer jsme se ještě pokusili o badminton v místní hale, ale kombinace nevhodné obuvi a přežranosti mi bránila naplno předvést mé žonglérství s opeřeným míčkem.

 

ODPOČINEK NA BIAKU a padaido islands

Ráno 27.2. opouštíme Merauke. Letíme zpět do Jayapury. Jiným směrem se odsud lze dostat jen těžko. V Sentani bereme hned bemo a uháníme do Jayapury. Necháváme se vyhodit před pobočkou Pelni, největší indonéskou lodní společností provozující velké námořní lodě. Koukáme na tabuli a vidíme, že naše lod už zřejmě odjela v 11 hodin. U kasy se ale dozvídáme, že pojede až ve 13 hodin.  Kupujeme tedy za 117 000 Rp lístek na Biak. Skutečný odjezd byl však až ve 14 hodin.

 


 

Loď je opravdu velká. Má 7 pater.  Jmenuje se Dobonsolo. Plujeme poměrně rychle. Na lodi se o nás zajímají naši spolucestující. Nejprve rozmlouváme s klukem , který pracuje v hotelu a pochází z Ambonu. Snažím se od něj zjistit nějaké údaje o cestě na Aru ostrovy, které mě zajímají, ale nic zásadního, co bych už nevěděl,  se nedovídám. Dalším, kdo nás oslovil, byl student práv z Jayapury, který je z Bosniku na Biaku.  Slibuje nám, že jeho brácha má loď, a že je tedy schopen nás odvést na ostrov Nusi, který jsme si vybrali pro šnorchlování. Prý za 50 000 Rp. Je s ním ale těžké pořízení. Kdykoliv se ho na něco zeptám, odpovídá : „Yes“, a když mu vzápětí položím upřesňující otázku, vypadne z něj: „No.“. Anglicky sice jakž takž umí, ale domluva s ním je utrpením. Ještě, že v Indonesii umí jen málokdo anglicky, jinak bychom asi celou cestu byly v obležení zvídavých Indonesanů. Na horní palubě, kde je stánek, s dáváme do řeči s jedním Papuáncem. Rozmlouváme s ním indonésky, ale zdá se, že je celkem inteligentní, takže ačkoliv naše indonéština je více než kostrbatá, snaží se nám porozumět a zdá se, že se mu to i daří. A také se snaží, abychom my porozuměli jemu.  Zjišťujeme, že je pastor a že propaguje odtržení provincie Papua barat od Indonésie. To je názor, o kterém se Papuánci , zejména tady na blížícím se Biaku rádi baví. Dovídáme se například, že svobodná Papua, by si mohla ponechat indonéštinu jako svůj úřední jazyk, což zajímavé, na druhou stranu ale celkem logické, neboť více či méně indonésky tu umí většina lidí, zatímco málokdo ovládá více papuánských jazyků, kterých je opravdu požehnaně. Navíc žádný papuánským jazykem zřejmě nehovoří nějaká zásadní většina obyvatel.

 

 

Ráno už míjíme na pravoboku jednotlivé ostrůvky souostroví Padaido.  Na levoboku se v oparu rýsuje hornatý obrys ostrova Yapen. Po osmé doplouváme ke břehu ostrova Biak do stejnojmenného hlavního města. V přístavu si k snídani kupujeme chobotnici a zařizujeme nejnutnější věci tj: letenku z Biaku, ploutve, internet a nějakého indonéského průvodce, neboť nám zbyde čas i na nějaká místa z klasického okruhu po Indonesii. Bohužel ani jednu z těchto věcí se nám nedaří vyřídit. Pak jdeme nádraží, odkud startují bema do Bosniku. Cesta do Bosniku trvá asi půl hodiny. V 11:00 máme v Bosniku na trhu sraz klukem, co nám slíbil loď na Nusi. V 11:30 přichází a vítězoslavně nám oznamuje, že loď bude, ale že cena je 600 000 Rp.  Dáváme se do počtů. Zjišťujeme nejprve, jak daleko je ostrov, jaká je spotřeba motoru a kolik stojí litr benzínu. Jednoduchými počty dospíváme k závěru, že náklady na dvě cesty tam a zpět vychází zhruba na 160 000 Rp. Navrhujeme tedy, že na základě toho jsme ochotni zaplatit 200 000 Rp. Z jiných cestopisů jsme také věděli, že obvyklá výchozí cena pro smlouvání tu bývá právě oněch 200 000 Rp. Když se dovídáme, že o skončení trhu, který tu je třikrát týdně, je vždy vypravena tzv. public boat za zlomek této ceny, rozhodujeme se, že o nabízenou službu nestojíme.

 

 

V Bosniku bydlí také jeden Američan – Mr. Winky. Má tu domek. Ptáme se ho, zda by nám nepůjčil ploutve, ale nepůjčí. Říká nám ale, že u něj momentálně bydlí jeden Slovák, a že by nás to třeba mohlo zajímat, když jsme z Čech. Je to Laco Gulik. Každý, kdo sháněl někdy informace o provincii Papua barat musel na to jméno narazit.  Strávili jsme s ním asi 2 hodiny. Říkal nám, že tu je na 4 měsíce a že připravuje jakousi souhrnnou knihu o Papui, že má s sebou asi 100 kg fotografické techniky, na kterou potřebuje používat nosiče a že má momentálně problémy s vízem neboť to se uděluje jen maximálně na dva měsíce. Prý ho ale lze při správných kontaktech prodloužit. Tak dlouhý pobyt mu samozřejmě umožňuje poznat toho daleko víc, ale je otázka, zda starost o techniku a závazky vůči mnoha sponzorům stojí za to. 

 

 

V půl páté odplouváme public boatem neboli Johnsonem, což je větší vahadlová loď s motorem  směr Nusi. Cena je 30 000 Rp na osobu. Cesta trvala hodinu a půl. Cestou si z lodi můžeme prohlížet různě barevné hvězdice. Místy je tu totiž tak mělko, že musíme teď při odlivu zastavovat a kontrolovat hloubku, abychom nenarazili na korálový útes.

 

Za hodinu a půl přistáváme na Nusi. Na Nusi se nás ujal Sam, který přijel s námi a vracel se domů z trhu, kde prodával ryby a nakupoval nezbytné věci, které nelze na ostrově získat. Pozval nás k sobě domů, což je dřevěný baráček s plechovou střechou s téměř žádným vybavením uvnitř. Byl fajn. Přenechal nám jednu místnost a ani za to nic nevyžadoval. Anglicky uměl jen asi 5 vět, ale v kombinaci s indonéštinou a oboustranou snahou porozumět, jsme se s ním celkem obstojně domluvili. V domku s plechovou střechou s ním žije ještě jeho manželka a 5 dětí a zdá se, že jsou všichni spokojeni. Zůstáváme u nich na noc a nakonec tu jsme celkem tři dny.

  

V neděli ráno poslední únorový den vyrážíme na obhlídku ostrova Nusi. Na dohled je protější ostrov Mansurbabo. Cestou sbíráme ulity a sbírat je skutečně co. Ostrov je úzká nudle a  ani na délku se nezdá moc velký, přesto jsme už dvě hodiny na cestě po západním pobřeží směrem na sever a začínáme se smažit, a tak se tedy vracíme. Dáváme polední klid a pak vyrážíme na východní pobřeží nudle. Bílá pláž lemovaná kokosovými palmami postupně a nenápadně se noří do vlnek tyrkysově modrého moře. A nikde žádný turista – bomba. Mělčina se táhne na tomto pobřeží až skoro 300 metrů od břehu. Dno je ale drsně korálové. Zkoušíme šnorchlovat. Je odpoledne a nenápadně začíná odliv, takže malinko je voda zvířená. Tam, co se lámou vlny je zlom a korálový útes se noří do hloubky. Tam také začínají větší ryby. Je to super, škoda , že jsem na šnorchlování levej. Furt je na co koukat, korály, hvězdice, ryby, sumýši, houby…Nacházíme i perutýna a nějakou krabicoidní rybu. Petr jako velkej šťoura do ní šťourá mojím šnorchlem, až v jakartském oceanáriu se dovídáme,že je prudce jedovatá. Den je korunován krásným západem slunce. Večeříme a už za tmy vykuřujeme kretky před naším dočasným domovem se střechou z vlnitého plechu.

 

 

V pondělí prvního března si půjčujeme od Sama Wadera prahu. „Bisa perju prahu? Tidak jao, saja lihat batu kerang“. Prahu je loď, vratká dlabanka pro jednoho až dva muže s malým vahadlem. Vyrážíme směrem k Mansurbabu, kde tušíme mělčinu, přes níž jsme sem připlouvali. Vzdálenost se ale zdá kratší než je. Pádlujem už asi hodinu a stále se nemůžeme do světlejších vod dostat. Slunce zase začíná smažit a ani polévání se vodou nepomáhá, a tak otáčíme směrem k Nusi. Zpět to jde líp. I když loďka je vratká. Sice nejsou žádné vlny, přesto jsme se dvakrát cvakli. Kolem poledne se trochu zatáhlo, a tak jdeme zase na východní pobřeží šnorchlovat. Už ale nemáme film v foťáku do vody. Po pauze jdeme zase do vody ve tři hodiny. Nacházíme i malou barakudu. Od Samovy rodiny dostáváme spousty obrovských a nádherných mušlí. Nemůžeme ale všechno brát. Některá jsou tak velké, že mají asi 5 kg. Po ostrově volně pobíhá spousta štěnat a čerstvě narozených neuvěřitelně roztomilých pruhovaných prasátek. Večer děti dělají oheň. Slupky  a suché listí z kokosových palem výborně hoří. Máme ještě z hor s sebou taro,a tak ho pečeme. 


 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

Ráno se balíme, čekáme, že pojede loď za se na trh do Bosniku na Biaku. Vybírám si jendvě mušle, jednu s ostny a jednu krásně žíhanou. O tu nakonec přijdu a v Praze zjistím, že šlo o vzácný a v rámci druhu opavdu velký exemplář schránky posledního ulitnatého hlavonožce Nautila pompilia. Petr senechce vzdát žádného kousku, ale nakonec také vše nepobere. Loď skutečně jede, ale je už plná, prý se ale vrátí a pojede ještě jednou. Mezitím nám Sam opekl ryby, co v noci nalovil. Byly to jedna z nejlepších ryb, co jsme kdy jedli. Loď se skutečně vrátila, a tak jsme Samovi dali 50 000 za ubytko, i když se dlouho bránil. Bohužel se s námi jeho rodina nechtěla vyfotit.

 

 

Na Biak dorážíme komplet promočení, neboť se cestou zvedl vítr a moře se začalo vlnit.  Hodíme se do gala a míříme do ptačí ZOO, která je napůl cesty mezi Bosnikem a Biakem. Jsou tu Různí papoušci, holubi s korunkami, rajky, ale největší bomba byla, když potkáte mezi voliérama volně pobíhající párek kasuárů. Kasuár je papuánský endemický nelétavý pštros. K životu v husté džungli je uzpůsoben nejen silnými nohami s mohutnými drápy, ale i kostěným výrůstkem na lebce. Odtud se jmenuje kasuár přilbový. Když se vám kouká do očí, jde z něj strach. Prý jedním kopem dovede zabít člověka. Celkem tomu věřím. Místní zřízenec ho ovládá pomocí kupy malých banánů, které mu celé hází do rozevřeného zobáku a ty v něm mizí až s neuvěřitelnou lehkostí, jakoby snad jeho zažívací ústrojí bylo bezedné. Toho ptáka opravdu stojí zato vidět už jen proto, že je ve volné přírodě na pokraji vyynutí.

 

V Biaku se pak ubytováváme u rybího trhu. Zjišťujeme jak nám to poletí, jdeme na net a taky pátráme po RW (čti ervej) – čínské hospodě, kde dělají psí maso. Tu však ale nenacházíme. Rybí trh je úžasný místo. Z moře tu tahají naprosto všechno, co se hýbe a myslim, že jim je v celku jedno, zda to je ohrožený druh či ne. Třeba tak obrovská želvu, z níž už jsem stihl vidět jen krunýř, je určitě chráněná. Jako předkrm jsem si dal hotovou žvejkavou chobotničku. Nevíme , jakou rybku vybrat, je jich tu tolik. A ty velikosti. Nakonec kupujeme v přepočtu za necelou stokorunu asi půl metrovýho tuňáka. Patřil k těm nejmenším. V hospodě u hotelu jsem se pak dohodli, že nám ho za 10 000 připraví na osmou večer bakar. Doplňujem zásoby rupií výběrem z bankomatu. Večer pak do sebe ládujeme tu obrovskou rybu. Na každého z nás připadají 3 velké steaky + obří porce s rozpůlenou hlavou. Stíhám sníst tak dva steaky. Maso je velmi libové a tedy dost suché. Zbytek si nechávám na snídani. Petr do sebe napral víc, ale taky si nechal na ráno. Navíc do sebe ještě hodil jeden hustej jus alpukat, což nechápu, jak se do něj mohlo vejít. Jsme totálně přežraní. V noci nás budí komáři, které jsem čakal všude možně, ale tady ne.

           

 

Středu 3.3. začínáme vydatnou snídaní, kde nechybí včerejší maso z tuňáka, koblihy ani banány. Mírný konflikt o ceně hotelu je zažehnán a směřujeme koupit letenky. Ty již nejdou rezervovat, ale prý máme jet rovnou na letiště. Tam je sice trošku problém s nalezením někoho, kdo by nám letenku prodal, ale nakonec vše dobře dopadá a my můžeme nastoupit za 886 000 rupií do letadla směr Makasar, kde dáváme druhou snídani. To už ale není povídání o Papuy, ale o něčem jiném. No, myslím, že jsme si Papuu opravdu užily a na tento výlet budeme dlouho vzpomínat.