CESTA NA OSTROV KIMAAM

V 19 hodin má loď odrážet od břehu, proto jsme se do přístavu dostavili už o hodinu dřív. Při průchodu do přístavu nám byl zkontrolován surat jalan.  Poprvé jsme si ověřili, že budeme-li tvrdit, že zápis Merauke v našem surat jalanu znamená provincie Merauke a nikoliv jen město Merauke, máme naději, že to tak bude interpretováno i ze strany policie. Odjezd na ostrov  Kimaam nám byl umožněn. Loď, ačkoliv do vyplutí zbývala ještě nejméně hodina, už byla celkem našlapaná. Stěží jsme našli volné místo na sednutí, natož na ležení. Ale pomohlo nám, že jsme cizinci, a tak nám bylo nabídnuto dát si věci do kapitánské kabiny. I ta byla dost nacvakaná, neboť snad každý člen posádky tam měl nějakého známého.

 

 

Loď odrazila od břehu v zásadě na čas, avšak až do půlnoci jsme čekali pár set metrů od břehu na příliv. Kapitán  lodi  byl Thajec. Do Kimaamu jsem měli dorazit někdy ráno, realita však byla jiná. Dorazili jsme až ve tři odpoledne. Na břehu v Kimaamu je pouze jedno rozpadající se dřevěné molo a u něj několik místních prodejců. Samotná  vesnice Kimaam je v nedohlednu. Prý je to asi 10 km po velmi blátivé cestě a nebo několik minut speedboatem. Ten však odmítáme a spolu s jedním místňákem se vydáváme na pěší cestu. Ještě před tím, ale omrkneme, copak dobrého tu prodávají.  Z lodě jsme jaksi vyhladovělí a utrmácení, tak se chceme něčím odměnit. Mají tu obrovského kraba a dva malé k tomu za 10 000 Rp a nebo obrovskou flákotinu pečeného masa z malého jelena, který tu je loven. Také za 10 000 Rp. Je to nejméně 1 kg nádherného masa. Kupujeme kus jelena, nazouváme pohorky a vyrážíme.

 

 

Cesta do Kimaamu se vleče, bahno se nám lepí na boty s neuvěřitelnou pečlivostí.  Každý krok s bahnivou koulí na noze pod žhnoucím sluncem ubírá sil. Jelikož máme hlad ukusujeme střídavě cestou jelení pečínku. Pocit hladu je tak rychle vytěsňován pocitem žízně, což v kombinaci se skutečností, že máme jen málo vody vůbec nepřispívá k pohodě. Asi za dvě hodiny konečně dorážíme do vesnice Kimaam. Ptáme se po Lambertovi. A opravdu všichni ho znají, ale momentálně je prý na lovu. Proto se ptáme po pastorovi. Každý nás za ním ochotně vede. Kromě pastora je tu však ještě jedna místní autorita – místní policajt indonéského původu. Jakmile nás spatřil, nasadil důležitý výraz a vehementně se dožadoval povolení. Jeho důležitost jsme mu nijak nevymlouvali a s radostí jsme mu ukázali náš surat jalan s povolením pro celou provincii Merauke. Chvíli se v něm pralo, zda nám mám vítězoslavně oznámit, že Kimaam naše povolení neobsahuje, ale možnost otisknout úřední razítko na důležitou listinu nakonec převážila a vykouzlila na jeho tváři v mezích prodloužené ruky státní moci blažený výraz. S posvěceným surat jalanem jsme tedy dorazili za pastorem.

 

 

Pastor byl Indonésan z Manada na severu Celebesu. Mluvil obstojně anglicky a dokonce byl prý i v Evropě. Byl naprosto v pohodě. Nechal poslat pro Lamberta a  nabídl nám zdarma stravu a ubytování. V kimaamu má poměrně velký kostel a další dvě nemovitosti. K dispozici má několik sester božích, které se o něj starají.

 

 

Po večeři přišel Lambert. Díky pastorově tlumočení jsme se s ním dohodli na ceně 200 000 Rp za dopravu do vesnice Jobí a zpět. Zítra ráno vyrazíme. Poslední, co je nutno dnes zařídit, je zajistit si místo v letadle, které odsud létá každé úterý do Merauke.  Čekat na loď je nereálné, neboť lodě jedou tak tři za měsíc a nikdo pořádně neví kdy. V jednom z dřevěných baráčků, z nichž je tato civilizací již zásadně zasažená vesnice postavena, se nachází člověk sestavující seznam cestujících. Máme smůlu. Nejbližší letadlo je obsazeno. Necháváme se tedy alespoň zapsat jako náhradníci.

PRONIKÁME DO NITRA OSTROVA KIMAAMU, OSTROVA, KTERÝ JE JEZEREM

Je ráno neděle 22.2.. Dojídáme jelena a v zápětí jsme ještě pozvaní na snídani k pastorovi. Tam na nás ještě čeká buchtovitý chleba, ananasová a jahodová marmeláda, burákový máslo, čokoláda a smažený banán. Jsme totálně nacpaní. V 7:30 začíná mše, a tak se jdeme podívat. Všechno, co má nohy, směřuje ke kostelu. Všechno, co má hlasivky, pak v kostele zpívá pobožné písně. Vatikánští musí mít radost z dobře odvedené práce.

 

 

Lambert má už půl hodiny zpoždění, a tak ho vyrážíme hledat. Nacházíme ho u vody. Má nějaké problémy s uchycením motoru na dlabanku skutečně velkých rozměrů.  Nakonec je vše ale v pořádku, a tak v 9:30 vyplouváme. Kromě nás dvou a Lamberta s námi jedou ještě jeho tři pomocníci. Nejprve kličkujeme úzkou říčkou proti proudu. Poté proud slábne a my se dostáváme do stojaté vody zarostlé travou.

 

 

Stav vody není vysoký, ale stále umožňuje plutí. V porostu jezera jsou úzké vodní cesty, kudy teď proplouváme. Stále častěji se ale do motoru zamotávají vodní rostliny. Lambertovi pomocníci vytahují z lodi bidla z řapíku mohutného listu ságové palmy. Postup vpřed je teď pomalý, ale jistý.  K vodní trávě se teď přidávají i mohutná křoviska z rostlin, které svou stavbou připomínají spíš rostliny sukulentní než vodní. Místy je vodní cesta tak úzká a klikatá, že se naše dlouhá loď ztěží vytočí. Občas míjíme menší dlabanky vezoucí náklad sága či jiného zboží k prodeji v Kimaamu.

 

 

Asi po třech hodinách plavby se dostáváme pod klenbu prvního ságového háje. Mezi ságovými palmami tu jsou ve vodě postaveny plůtky, které vyznačují hranice mezi jednotlivými ságovými zahrádkami. Voda je tu temná až černá a světle zelené listoví palem se v ní nádherně zrcadlí. Míjíme první plovoucí vesnici. V místech větších usazenin tu jsou zřejmě za lidského přispění vybudovány ostrůvky velké tak akorát pro jeden příbytek, popřípadě malou zahrádku banánovníků.

 

 

Ti movitější pěstují dokonce prase, které je doslova obestavěno pagodou z mohutných ságových špalků. Podle prvního kontaktus místními lidmi lze usuzovat na to, že žijí stále svým tradičním způsobem života, ale Kimaam je relativně snadno dostupný, takže nepochybně vědí o světě mimo jejich velkou louži a znají mnohé předměty tohoto světa. Většina obyvatel je oblečena, jen málokterá žena chodí nahoře bez. Na první pohled je však zřejmé, že tato oblast je stále zcela mimo turistický ruch, který se už pomalu prokousává i do horských oblastí Papui.

 

Míjíme i nějaká ságoviště a vyplouváme ven ze ságového háje. Po další asi půl hodině plavby se dostáváme do míst, kde vodní rostlinstvo ustupuje a jezero připomíná skutečné jezero. Slunce se do nás mocně opírá a já nestačím namáčet čepici do vody. Posádka naší lodě nás ubezpečuje, že krokodýli tu nejsou, a tak si děláme na jednom takovém jezeru uvnitř jezera přestávku. Skáčeme do vody. Je to paráda, ale voda nás nijak neosvěžila, neboť je velmi teplá. Členové naší posádky ji normálně pijí, my ji radši předem dezinfikujeme. Pak pokračujeme travnatou plání dál do středu ostrovu. Cesta už začíná být dost únavná. Už se ani nesnažím fotit vodní ptáky, kteří vedle nás občas vystřelí z trávy k nebi. Před čtvrtou konečně doplouváme do vesnice Jobí. Vesnici Jobí na mapě nemáme, ale měla by být už velmi blízko vesnice Uwebu, která na mapě je.

 

Vesnice je složena z několika ostrůvků, přičemž na každém z nich stojí jen jedna chatrč obývaná jednou rodinou. Každý obyvatel vesnice  sotva umí chodit má svou vlastní dlabanku odpovídající jeho velikosti. Do těch nejužších z nich se nedá ani vměstnat. Udržet se v této loďce chce opravdu dlouhý trénink. Pád od vody často následuje už při pokusu o nástup, což vyvolává u místních ohromné veselí. Není se co divit, když i starci a stařeny takovou loďku s bravurou ovládají i ve stoje.  S Petrem si každý půjčujeme jednu loď, která stabilitou alespoň trochu odpovídá našim schopnostem a  s pádlem v ruce vyrážíme na exkurzi blízkého okolí.

 

 

Seznamujeme se s místními dětmi, které nás vedou na své oblíbené místo, kde z osamoceného stromu skáčí do vody. Slunce už je níž a atmosféra je báječná.  Rozhoduji se risknout utopení foťáku a vracím se pro něj do jedné z chýší, kde máme složeny naše věci. Vody je tu momentálně tak akorát, že na místě doskoku stačím. Po krk ve vodě s foťákem nad hlavou pořizuji několik snímků proti nebi. Uvidíme, co z toho vyjde, ale pohled na pahýl stromu obsypaný lesknoucími se černými těli byl opravdu zajímavý.

 

 

Se západem slunce se vracíme do chatrče. Dostáváme jakousi ságovou palačinku. Petr si celkem libuje, já však ságo opravdu nemusím. Jeho chuťový ocas, který mi připomíná zápach kolem ságoviště - místa jeho přípravy, je mi dost odpudivý. Radši si tedy dám rýži. Největší překvapení ale přijde nakonec – celá vařená želva. Jeden z Lambertových pomocníků mačetou odstraňuje spodní část krunýře. V břišní dutině želvy se nachází i několik uvařených želvích vajec. Ochutnáváme jak vejce, tak maso. Není to špatné, ale prase je prase. Je už večer, naše posádka si staví moskytiery. My se natíráme indonéským autanem, ale moc to nepomáhá. Asi dostal název od slova au. Alespoň se tedy snažím celý schovat do spacáku.

 

 

Ráno jsme poštípaní, ale mohlo to být horší. Pokud chceme bojovat o zítřejší letadlo a nestrávit tu týden, musíme dnes vyrazit na cestu zpět. Petr zkouší jak je jeho zvykem rybařit. Vytahuje ale jen několikacentimetrové rybičky. Ještě jednou objíždíme různé kouty vesnice a před polednem se vydáváme  na cestu zpět. Na štěstí je celkem pod mrakem, takže nebudeme muset dále opalovat již dost opálenou kůži. Zpět plujeme stejnou cestou.

JEN NA PAPUY SE BOJ O NÁVRAT DO CIVILIZACE MŮŽE ZMĚNIT V PILOTÁŽ DOPRAVNÍHO LETOUNU

V podvečer jsme opět v Kimaamu. Loučíme se s naší posádkou a odcházíme do našeho dočasného útočiště u pastora. Za nedlouho se u nás objevuje Lambert a že prý se po večeři staví. Není nám sice jasné proč, ale proč ne. Taky se u nás objevili dva týpci, kteří uměli anglicky a tvrdili, že jsou z PNG. Dali jsme s nimi cigáro, ale nic zásadního jsme se od nich nedověděli. A tak nejzajímavější zážitek před večeří bylo, když nám místní přinesli ukázat chyceného kuskuse. Vypadal velmi roztomile, ale jinak je to docela potvora, s níž je neradno se mazlit. Chtěl jsem si pořídit jeho dokumentární snímek, ale během jeho vyjmutí a zpětného uložení do sítě poškrábal a pokousal několik lidí, takže jsem pak musel ošetřovat pomalu půlku vesnice. Kuskus se samozřejmě jí, ale je to samozřejmě zcela jiný kuskus, než ten ze severní Afriky J.

 

Po večeři přichází Lambert. Sedí a kouká. Ptáme se ho tedy, co má na srdci, ale nic kloudného z něj nedostaneme. Lambert odchází a přivádí si pastora jako prostředníka. Vylézá z něj, že chce za výlet ještě další peníze a ne málo. K 200 000 Rp, na kterých jsme se předem dohodli jako na konečné ceně a které jsem mu dal před cestou, aby mohl koupit benzín, nyní chce ještě další 1 200 000 Rp. Tomu se musíme jen smát. Dvě hodiny se s ním handrkujeme. Náš argument, že jsme s předem dohodli vůbec nebere v potaz. Naopak nám neustále předhazuje, že musel nakoupit nejen benzin a nějaké příměsy, ale i petrolej do lampy, 20 kg rýže, už nevím kolik kilo cukru, tabák a kdo ví, co ještě, jako kdybychom vyráželi na měsíční plavbu. Říkáme mu, že kdyby nám tohle vše sdělil předem, nikdy bychom a takovou dohodu nepřistoupili. Jsme ochotni mu zaplatit ještě jednou  200 000 Rp, protože máme za to, že náklady na palivo a odměna posádce by mohla odpovídat 400 000 Rp, ale ani o rupii více, neboť bychom měli problémy se vrátit odsud do Merauke. Lambert nakonec vyhrožuje, že na nás zavolá policajta. Klidně mu oznamujeme, že může.

 

Druhý den ráno, kdy se hodláme pokusit o nástup do již údajně obsazeného letadla, Lambert přichází a přivádí s sebou policajta. Vytahuje účet za proviant, který nakoupil u policajta na dluh. Policajt totiž současně v Kimaaamu  také provozuje obchod.  Vytahuji pět 200 000 Rp a stále jimi Lambertovi mávám před obličejem, nechť si je vezme a dá pokoj. Lambert má ale svou hrdost. Ne však již policajt, který nabízené peníze na úhradu Lambertova dluhu ochotně přijímá. Tím zájem policajta o tento spor končí a Lambert tak nakonec nemá nic a zklamaně odchází. Lambert byl celou dobu v pohodě, ale s touto sumou to přepískl, neboť podle našeho názoru byla zcela neadekvátní.

 

Dáváme si poslední snídani s pastorem, jak aspoň doufáme, loučíme s ním a  v 9 hodin vyrážíme za vesnici na letiště.  Je to jen travnatý pruh a malý baráček.  V něm sedí místní papuánec odpovědný za chod letiště. Je úžasný. Z levého prsteníčku mu trčí do strany dvoucentimetrový dráp. V životě jsem něco podobného neviděl. Začínám pochybovat, zda předchůdcem člověka nebyla místo opice nějaká šelma či dravec. Jeho celodenní činností v den, kdy má na zdejší plochu přistát letadlo, je nustálé vyřvávání do vysílačky: „Kimaam, Kimaam, mata hari, panas, tidak hujan!“, což přeloženě znamená: „Kimaam, Kimaaam, slunce, vedro, žádný déšť!“.  Dávám si s ním cigárko a dovídám se, že letadlo by se mohlo objevit někdy kolem 11 hodiny.  Asi v půl dvanácté se objevuje na obloze a blíží se na přistání. Sbíhají se domorodci  a  objevuje se agent od Merpati. Místo v letadle je, ale nikoliv za 85 000 Rp, jak zní oficiální cena, kterou jsme se dověděli v pobočce Merpati v Merauke, nýbrž za 150 000 Rp.  Lambert  tak zřejmě přeci jen přišel k nějakým penězům. My jsme ale rádi, že už sedíme v letadle.

 

 

Letíme letadlem Twin otter. Je to menší vrtulové letadlo asi pro 16 osob. Sotva jsme se odlepili od země dávají se s námi piloto do řeči. Sedíme totiž hned na začátku letedla. Oba piloti jsou Indonésané. Hlavní pilot je takovej řízek s černejme brejlema a zlatejma řetězama. Druhý pilot je kluk jako my, co má čerstvě papíry na takovýhle letadlo. Hlavní pilot mi nabízí cigaretu. S díky odmítám. Pilot se ale nenechá jen tak odradit a nabízí mi možnost zařídit si letadlo. Myslím si, že si dělá srandu, ale druhý pilot opouští své místo a naznačuje mi, ať si jdu sednout do kabiny. Říkám si, že aspoň budu mít pěkný výhled z letadla a lezu do kabiny. Hlavní pilot mi ale nasazuje sluchátka a předává mi řízení. Zapaluje si cigaretu a vytahuje svoji osobní džípíesku a něco si s ní šteluje. Aniž by mi cokoliv předem řekl o řízení letadla, jsem teď jediný muž na palubě, kdo třímá osud nás všech, včetně desítky dalších cestujících, ve svých rukou.  To jsem opravdu nečekal. Největší zážitek na Kimaamu se tak odehrál ve výšce 800 metrů nad Kimaamem.  Využil jsem situace a vyzkoušel si mírné stoupání, klesání, doprava, doleva. Pak jsem dostal do sluchátek instrukci, abych udržoval jistý kurz a podle nějakého budíku klesání 5 metrů na 100 metrech. Držel jsem se křečovitě tý páky  i  instrukce. Občas jsem sice klesnul o trochu víc, ale jinak pilotovat letadla pro Al kaidu bych už mohl.  Když už jsem začínal mít čas se při řízení i kochat pobřežní placatou krajinou pode mnou, začal mi Petr klepat na rameno. Předal jsem řízení hlavnímu pilotovi a následně svěřil svůj život do Petrových rukou.  Několik minut teď řídil Petr,zatímco já jsem komunikoval s druhým pilotem. Pak už jsme šli na přistání, takže knipl se vrátil do povolaných rukou.

 

                                                                                                                            pokračování