TÝDEN PĚŠKY A NEBO PŮL HODINY LETADLEM ?

 Dnes je úterý 17.2.. Vstáváme brzo a jdeme čekat na přistávací plochu uprostřed vesnice. Za dvě noci se švábi platíme celkem 60 000 Rp. Je šest hodin. Letadla tu v horách létají prý většinou ráno, neboť tehdy bývá nejlepší počasí. Na letišti jsou už Američan s Angličanem i poněkud divný člověk od MAF. Sedí v budce a poslouchá vysílačku. Linka MAF do Wameny je prý však zrušena. Všechna letadla údajně odletěla do Nabire, kde se koná jakýsi sjezd církevních funkcionářů. Vypadá to tedy buď na další dva až tři dny čekání nebo na pěší pochod.

 

 

Po hodině čekání se však nabízí možnost jiného letadla, a taky za jinou cenu. S očekáváním tedy hledíme nad hory až se objeví vysílačkou avizované letadlo. A opravdu. Za nedlouho k nám klesá Cesna 185 druhé zde operující křesťanské letecké společnosti AMA. Brzdí před budkou s vysílačkou. Otvírají se dvířka a z nich k nám míří americký pilot Jerry. Cena za letadlo do Wameny je 3 000 000 Rp. Jsme tu my dva, Američan s Angličanem a jedna Papuánka, které let vyřizuje německý misionář. To je 600 000 Rp na osobu. Je to celkem hodně, ale zase ušetříme nejméně týden času, který bychom jinak strávili na cestě, kdybychom šli do Wameny pěšky.

 

 

 Pilot si na dlani sečetl naši váhu a váhu našich zavazadel  a od nejlehčího po nejtěžšího nás usazuje od zadu do stroje. Dvířka zaklapnou a vyjíždíme na kopec na začátek runwaye, kde se otáčíme. Před námi je teď krátká runway vedoucí po hrbolatém travnatém pruhu středem vesnice. Za ní následuje prudký sráz do hluboce zařízlého údolí řeky  ……. A hned za ním se přímo proti nám tyčí hora. 

 

 

„Let´s pray“ , vyzává nás pilot.  Odříkává modlitbu,  kterou zakončuje sborově pronesené „ejmn“. Jen my, totální bezvěrci češi  se této litanie k bohu jaksi neúčastníme. To však neznamená, že nedoufáme v šťastný let. Jerry věří v boha, věří,  že bůh nedopustí, aby jeho letadlo někde ztroskotalo. Pokud je Jerry  dobrý křesťan a bůh ho má rád, stačí nám věřit v Jerryho. Pak už kabinu naplnil jen hluk motoru vytočeného na plné obrátky a my se dáváme do pohybu. Letadlo nadskakuje na hrbolaté nakloněné „rovině“ a když míjíme budku s vysílačkou odlepujeme kola od země. Nad údolím vykroužíme spirálou na bezpečnou výšku a kocháme se pohledem na zdejší téměř nedotčenou krajinu. Občas je pod námi vidět vysekaný pruh airstripu či závěsný most, ale to jsou jediné znaky moderní civilizace v této krajině.

 

 

Jerry má v kapse na sedadle tlustý blok s nákresy místních airstripů, včetně převažujících povětrnostních podmínek a údajů, na co je kde si třeba dát pozor. Co stránka to jeden airstrip. Dnes už je toto území zřejmě celé zmapováno, to však nemění nic na tom, že létání ve zdejších horách má svá rizika. Asi po dvaceti minutách prolétáváme kolem obrovských vápencových skal. Budeme někde kolem Pass Valley. Zhruba po půl hodině letu přistáváme ve Wameně. Let určitě stál zato. Letěli jsme velmi nízko a počasí bylo celkem fajn, takže jsme si mohli leccos prohlédnout. Jedinou skvrnou na dobré náladě z letu byl fakt, že Papuánka letěla z rozkazu misionáře zadarmo, takže se tři miliony nebudou dělit pěti, ale jen čtyřmi.

ZPÁTKY V CIVILIZACI ANEB NEJVÍCE VYDĚLÁVAJÍCÍM PAPUÁNCEM JE 200 LET STARÝ NÁČELNÍK

Je osm hodin a něco a my  jdeme hledat nějaké ubytování. I to nejlevnější ubytování ve Wameně je na indonéské poměry velmi drahé a většinou i velmi mizerné. V zásadě se jedná o kopku bez oken a bez vody. Wamena je civilizace. Jdeme směrem na pasar (=trh), odkud jezdí bema na sever. Cestou si kupujeme koblížky a snídáme. Pasar je krásně barevný. Zdejší papuánci, stejně jako leckteří jiní černoši se oblékají velmi pestře a fakt jim to sluší. Odpoledne tu nacvakám pár obrázků.

 

 

Cesta do Jiwiky netrvá ani 40 minut. V Jiwice většina bem končí, ale asfalt se táhne několik desítek kilometrů dál. Dnes absolvujeme klasickou turistickou vycházku po okolí Wameny. Stopujeme náklaďák s cestářema a popojíždíme ještě kousek za Jiwiku. Cesta tu vede podél vysokých vápencových skal, kde se nachází jeskyně. My jsem si vybrali tu nejbližší – Goa Kotilola. Za vstup se platí. Je potřeba mít s sebou vlastní světlo. Jeskyně sama o sobě ale není nic moc. Jsou v ní sice nějací netopýři, ale to je asi všechno.

 

Vracíme se pěšky zpět do Jiwiky, kde navštěvujeme chýši se slavnou mumií. Znáte z TV. J. Tady už je to obyčejný turistický průmysl se vším všudy. Za 25 000 Rp je pro vás mumie vynešena z temna chýše na světlo boží. Zdejší Danijky vám za další rupie ochotně nastavují před fotoaparát ruce s usekanými články prstů, případně hlínou pomazanou tvář, kteréžto znaky mají symbolizovat úmrtí blízké osoby. Jestli je to ale v konkrétním případě pravda, či se jedná jen o každodenní svérázný způsob obživy, je otázka. Zde v okolí Wameny se platí za každou fotku a mnohým už nestačí těch mezi návštěvníky této oblasti pověstných seribu. A těm, co se s tisíci rupiemi spokojí, je nutno dát bankovku. Pokoušel jsem se jim vysvětlit, že za dvě 500 Rp mince si pořídí to samé, co za 1000 Rp bankovku, ale nepochodil jsem. Odpoledne jsme se vrátili bemem do Wameny. Nevím jak jsou na tom Daniové dále od Wameny, ale na mě moc dobrý dojem neudělali. Alespoň, že se na nich nepřiživují Indonesané. Na pasaru chvíli řádím s foťákem a pak kupuji sum. Je to nejenom pěkná, ale i praktická věc. Využívám silného převisu nabídky nad poptávkou a srážím cenu ze 40 000 Rp na 15 000 Rp. Jaká je správná cena se však můžu jen dohadovat. Těch pár věcí, co jsme měli s sebou dávám do sumu a sum na hlavu. Papuánce i Papuánky si tím získávám na svou stranu.

  Indonezizace Wameny se mimo jiné projevuje i tím, že tu jezdí šlapací rikši, becaky. Cestou z pasaru do centra jsme si jednu najali. V půli cesty  jsem vystřídal šlapajícího,  ale bylo to peklo. Kolo nemělo šlapky, jen ohnuté osy a šlapání šlo velmi ztuha. Daleko jsem s tím nedojel. Ani Petr na tom nebyl o moc líp. Vypadá to, že Papuánce čeká nejen světlá budoucnost ve steeplu, ale zřejmě i na Tour de France. Po večeři ještě chvíli couráme po Wameně a pak jdeme spát.

KAM DÁL Z WAMENY ?

Je 18.2.. Cestu k jezeru Habema a na Trikoru jsme vzdali. Prý tam momentálně jsou lidé z OPM, což je Organizace Papua Merdeka, neboli Svobodná Papua, která občas vyprovokuje nějakou srážku s indonéskou policií či armádou. A také se nám oproti původnímu plánu už moc nechtělo. To hlavní, proč jsem se původně tím směrem chtěl vydat – stromové kapradiny – jsme viděli a byli jsme jich doslova přejedeni. Navíc cestou nejsou vesnice, takže bychom asi nepotkali zřejmě žádné lidi, kvůli nimž jsme se vlastně vůbec na tento ostrov vypravili.

 

 

Ráno jsem vyrazil na jižní trh, ale byl jsem příliš rychlý. Na trhu ještě nikdo nebyl, a tak jsem alespoň navštívil místní školu. Křesťanské náboženství tu na ty nebožáky číhá doslova na každém kroku. Nejen, že ve škole je jedním z předmětů, ale děti jsou nuceny ještě ráno před školou absolvovat jakési mimoškolní lekce náboženství. Cestou k letišti, kde jsem měl sraz s Petrem jsem si ještě prohlídl wamenský kostel.

 

 

 Petr měl zpoždění,a tak jsem se snažil zatím získat nějaké informace u MAF. Bylo tu spousta lidí. Před budovou MAF je tabule, na které se na dva dni dopředu vypisuje, kam kdo a kdy poletí. MAF tu tak zajišťuje jakousi nepravidelnou ale hromadnou dopravu malými letadly do více či méně vzdálených vesnic. Ceny jsou stanoveny zvlášť pro misionáře, zvlášť pro místní a zvlášť pro ostatní, tedy turisty. Chtěli jsme se dostat do Merauke, ale bylo mi řečeno, že do Merauke se odsud nelétá. Za to je Wamena jedno z míst, odkud se dá dostat do Senga a dále k tzv. stromovým lidem. AMA prý létá jen chartery. Jdeme tedy zkusit jiné společnosti. Zkoušeli jsme možnost letět přímo na Biak, kam létá odsud Herkules indonéské armády, ale bylo nám řečeno, že cizince na palubu neberou. Nakonec tedy budeme muset do Merauke cestovat přes Jayapuru. Kupujeme tedy letenky s nákladní společností Triganou a na palubě dost opotřebovaného Fokkeru 27 dáváme vale Balliem Valley. Let kopíruje rozestavěnou silnici směrem k Jayapuře. Už je postaven celkem dlouhý kus. Až bude dostavěna, nastanou v Baliem valley další nezvratné změny a Baliem valley se tak definitivně zařadí po bok ostatních indonéských turistických lákadel.

JAK JSME SI ZA 100 000 Rp KOUPILI PIVO, ZA  10 000 Rp NEOBTĚŽOVÁNÍ A ZADARMO ZÍSKALI DALŠÍ DESTINACI DO SURAT JALANU

Po polední jsme opět v Sentani. To, čeho jsme se obávali, je tady: náš vocásek.  Vytahujeme 10 000 Rp. a kupujeme si od něj den bez jeho obtěžování. Hned na to ještě kupujeme na zítřejší ráno letenky do Merauke. Poletíme s Celebes Xpress air. Jsou levnější než Merauke. Ubytování volíme jiné než minule a děláme dobře. Stojí stejně, ale je výrazně lepší. Na pozdní oběd jdeme do restaurace Mickey. Mie goreng tu jsou opravdu dobré. Chodí sem obědvat i piloti. Dnešní den máme jen jeden úkol: nechat si dopsat na surat jalan Merauke, popřípadě nějaké další destinace. Protože je do večera ještě daleko, a úředník jistě ještě spí, vyrážíme si nejdřív prohlídnout tržnici v Hamadi. Cesta je stejná jako do Jayapury, jen v Entropu bereme jiné bemo. V Hamadi je k prodeji dost ryb, ale to hlavní tu už proběhlo ráno.

 

Na večer v Jayapuře bez problémů získáváme do surat jalanu povolení pro Merauke. A dokonce zadarmo. Chtěli jsme ještě Muting, ale ten je prý uzavřená oblast. No nevadí, stejně zatím nevíme, kterým směrem z Merauke bude reálné podniknout nějaký výlet. Večeříme opět u Mickeyho, ale tentokráte nejsme spokojeni. Ne, že by jídlo nebylo dobré, ale poměr množství cena, nás nemile překvapil. Že je Wamena tzv. suchá oblast jsme věděli, ale pobřeží podle všech informací „suché“ být nemělo. Přesto jsme nemohli narazit na pivo, na které jsme už opravdu měli chuť. Až nějací kluci s motorkami věděli. Odvezli nás asi dva kilometry k nějakému zamřížovanému stánku. Koupili jsme 4 piva, ale za 100 000 Rp. To se nám tedy pěkně prodražilo. Navíc jsem se spálil o výfuk. To asi abych se moc neradoval, že jsem se v džungli vyhnul všem zdravotním nástrahám.

VSTŘÍC SBĚRU INFORMACÍ O  MÍSTECH, O NICHŽ NEMÁME ŽÁDNÉ INFORMACE

Ráno 19.2. odcházíme velmi brzy, neboť letadlo nám letí už velmi brzo ráno.  Do Merauke je to asi hodina letu. V Merauke jsme odchyceni hned na letišti. Zatímco ve Wameně a okolí jsme surat jalan vůbec nepoužili, tady je to to první co musíme udělat po výstupu z letadla. Hlídce současně musíme slíbit, že se zastavíme na policejní stanici.

 

 

Hromadnou dopravu po Merauke zajišťují bleděmodré minidodávky Suzuki Carry. Jezdí i z letiště a platí se jednotná cena  1000 Rp. za nástup. Necháváme se vyhodit na policejní stanici, kde nám orazítkují náš surat jalan. Pak se jdeme ubytovat. Hotel Nirmala je kousek vedle. Cena  110 000 Rp není sice nejnižší, ale jednak jsme na Papui a ne na Bali a druhak budeme zde chtít nechat nějaké věci až někam vyrazíme a tady to vypadá bezpečně.

 

Dnešní den obětujeme shánění informací o tom, kam by se odsud dalo vyrazit. Nejprve navštěvujeme kantor WWF. Zde potkáváme anglicky mluvícího Marka. Vysvětlujeme mu, že bychom rádi navštívili NP Wasur. Marko nám ale sděluje, že právě teď je k tomu nejméně vhodná doba. Je zde období dešťů a auto tedy neprojede, ale současně není dost vody pro loď. Diskutujeme možnosti návštěvy oblasti kolem Mutingu a řeky Bian, ale situace tam bude asi stejná, navíc je tam problematičtějí doprava, i když údajně silnice vede podél hranice s PNG až do Mutingu a nákladní auta by měla jezdit ráno z pasaru. Nakonec se ale rozhodujeme, že se pokusíme navštívit doporučenou plovoucí vesnici Jobí na ostrově Kimaam. Chtěli jsme se tady podívat někam, o čem nemáme vůbec žádné informace a kde nikdo z Čech zřejmě ještě nebyl. Tohle vypadalo, že by to mohlo být ono. Marko nám vyprávěl, že se tam dostal, když doprovázel před nedávnem výpravu z National geographic. To nasvědčovalo tomu, že by to mohl být zajímavý výlet.

 

 

Další zastávku za informacemi jsme učinili na správě NP Wasur. Bylo tu mnoho úředníků nebo spíše policistů, ale zdálo se, že nejméně polovina z nich ve Wasuru nikdy nebyla. Jen jeden, ten nejtlustší a největší měl evidentně zájem o přírodu a bylo možno z něj vytáhnout nějaké použitelné informace. Nedával nám ale příliš velké naděje, že spatříme klokana, který byl hlavním lákadlem, proč se sem vydáváme. Prý v létě to není problém, ale v období dešťů je to nepravděpodobné. Přesto jsme se rozhodli, že se alespoň na dva dny do Wasuru podíváme. Zatím účelem jsme si nechali vystavit povolení. Při té příležitosti jsme se dověděli, že jsme letos první návštěvníci. Vloni jich tu bylo prý celých 60. Ve srovnání s jinými národními parky to zní neuvěřitelně, ale není důvod tomu nevěřit. V celém Merauke jsme byli jediní běloši.

 

 

Na povolení jsme čekali už hodinu a stále jsme ho neměli. Úředníci nás ujišťovali, že se na něm pracuje. Po hodině a půl jsme zůstali stát jako opaření. Ten hodný policista se zájmem o přírodu nám předal 5 obálek se vstupními dopisy a rozdělovníkem, pro všechny možné složky státní moci, s nimiž bychom mohli v národním parku přijít do styku. Už jsem se setkal s různými formami byrokracie, ale ta indonéská je obzvláště vynalézavá a dovede využít  každého ještě neorazítkovaného papíru. O 20 000 Rp za povolení lehčí, za to o 5 obálek těžší vyrážíme nyní shánět nějaké informace o dopravě na námi zvolená místa. Stavujeme se v kanceláři Merpati a zjišťujeme, že do Kimaamu létá jednou týdně letadlo Twin otter. Stavujeme se i v kanceláři Pelni, neboť jednou z variant je i návštěva souostroví Aru, které patří také k velmi málo navštěvovaným částem Indonésie. Máme ale smůlu. Loď z Merauke na Aru ostrovy jezdí jen jednou za měsíc. Sice odjíždí zítra, ale to by znamenalo, že nestihneme ani Wasur, ani Kimaam a z finančních důvodů ani Biak a Padaido ostrovy. Ještě však nevíme, jak se dostat na Kimaam, takže zatím je vše otevřené. Rozhodujeme se jít do přístavu a obejít zakotvené lodě a zjistit kdy a kam vyráží. Narazili jsem na nákladní loď společnosti Citra Niaga Mandiri s názvem Patiro Sompe. Prý zítra večer pluje do Senga, přičemž zastavuje na Kimaamu. Cesta je prý možná, ale musíme do kanceláře společnosti ve městě. Zbytek dne tak trávíme hledáním této kanceláře. Nakonec jsme ji našli, ale přijít prý musíme až zítra ráno.

U ŠÍLENCE V MERAUKE

Poprvé také navštěvujeme podnik, který jsme nazvali jednoduše „U šílence“. Byl tu výborný juice alpukat – avokádový džus, který je indonéskou specialitou. Chtěli jsme si tu také dát něco k jídlu. Byli jsme vyzváni, abychom číslo objednávky napsali na papírek, a tak jsme i učinili. Po čtvrthodině, kdy se nic nedělo jsme si všimli, že restauratér sedá na motorku a odjíždí. Domníval jsem se, že mu třeba došla nějaká ingredience. Uplynula však ale celá hodina, když se náš restauratér vrátil. Začali jsme tedy urgovat naší objednávku. Jaké bylo ale naše překvapení, když nám sdělil, že jsme si nic neobjednali. Připomněli jsme mu tedy, že jsme na jeho přání ještě čísla objednávky raději napsali na papírek. Restauratér tedy vytáhl lístek, aby nás přesvědčil, že na něm žádné jídlo není napsáno, ale bylo. Začal se tedy omlouvat a hned se jal ho vařit. Když nám ho ale přinesl, nebylo to to, co jsme si objednali. Šílenec se podivoval a na svou obranu z kapsy vytáhl papírky s naší objednávkou. Opět to ale malinko popletl. No zkrátka šílenec. Ale džusy měl výborný, takže jsme pak k němu ještě několikrát zašli, ale museli jsme být pořád ve střehu. U šílence si člověk nemohl být zkrátka ničím jistý.  Večer jsme si dali každý ještě velkou rybu a přežrali jsme se. Pak už jsme si dali jen kretkový cigárko na vytrávení.

  

První co dnes ráno 20.2. uděláme je návštěva kanceláře společnosti Citra Niaga Mandiri, kde kupujeme lístky na nákladní loď do Kimaamu.  Stály 40 000 Rp, což je pohodová cena.  Loď ale vyráží až večer, takže máme celý den v Merauke. Trávíme ho na trhu, ochutnávkou es pisangu – směsi ledové tříště, nakrájeného banánu a pestrobarevných želé, procházkou po čtvrti původních obyvatel poblíž přístavu a tříděním věcí, které s sebou na Kimaam nepotáhneme. A samozřejmě návštěvou šílence.

 

                                                                                                                            pokračování