ZKRATKOU DO ANGGRUKU

Začínáme potkávat místní Yalije, vesnice se tedy blíží. Konečně potkáváme i jednoho staříka, který má kromě koteky, yalijsky zvané humí, i ratanové obruče kolem pasu, což je nebo spíše bývalo pro Yalije typické.
 


     Je velmi malého vzrůstu. Odhaduji to tak na 150 cm. I tím jsou Yalijové typičtí. Patří totiž k několika většinou již vymřelým kmenům, o kterých lze mluvit jako o Pygmejích. Ani tento výškový handicap jim v minulosti nebránil získat pověst nebezpečných válečníků. To je ale dnes již minulost stejně jako kanibalismus, jehož masové rozšíření a význam byl vždy sporný a psalo se o něm více jako o atrakci než aby byl někdo schopen o něm napsat seriozní pojednání. Náš děda neměl chybu. Byl příjemný, upovídaný a ochotný se nechat fotit. Byl ozbrojen lukem a trojhrotými šípy s protisměrnými háčky na lov ptáků. Dále měl s sebou sekeru, nikoliv však kamennou, ale kovovou. Na hlavě měl sum a v něm ilit. Rozuměj: na hlavě měl síťovou tašku visíce přes záda a v ní pláštěnku z palmových listů.
 


     Před vesnicí Prongoli, která měla být naším dalším dílčím cílem, se na nás nabalují tři místňáci a chtějí nám nést batohy a dělat průvodce. Na naše slova, že si vše poneseme sami nic nedbají a stále se nás drží. Vyhýbáme se vesnici Prongoli a nakonec i vesnici Piliem a míříme nějakou přímější cestou směr Anggruk. Přecházíme nějakou říčku a děláme si picí přestávku.


 

Dlouho se nemáme k odchodu. Kluci už viděli, co pijeme, kolik pijeme, z čeho pijeme, jak šumí šumák, co máme v batohu, prohlídli si důkladně jak vypadáme… a začínají se nudit. Zdá se, že jsme je dostali tam, kde jsme je chtěli mít – aby o nás ztratili zájem. Vytahují malé kartičky a začínají hrát nějakou hru. K mému překvapení o indonéské rupie a hned o poměrně vysoké částky vzhledem k tomu, že peněžní výdělek je tu takřka nemožný. V jednu chvíli hráli dokonce i o 5000 rupií. Hazardní hra je zcela pohltila, takže jim už nevadilo, že jsme se mezitím vytratili.   

           

Zkratka, na kterou nás tito kluci navedli, byla poměrně málo zřetelná. Došli jsme na nějaká políčka. Místní zemědělec nás však ochotně navedl na správnou cestu. Na políčku, které bylo mimochodem krásně upravené, pracovalo spolu oním zemědělcem i několik tradičně oděných nebo přesněji řečeno spíše tradičně neoděných Yalijek. Kromě dvoudílné sukénky kem a sumu jim mezi povyslím poprsím visely jen nějaké korálky.

 

Bylo zase hezky a sluníčko z nás vysávalo energii. Využili jsme toho a v nejbližším vhodném potoce jsme opět provedli kompletní očistu. To byla velká atrakce pro pět dětí, jenž nás vyprovázely. Stejně tak i to , že se mohli podívat na svět hledáčkem našich fotoaparátů. Byla to pohodička. Nálada se nám zhoršila, až když se Petrovi povedlo nějakým nedopatřením otevřít foťák uprostřed nafoceného filmu. Přišli jsme tak o několik určitě povedených fotek. Ale když se nám nestane do konce výletu nic horšího, tak to bude super. Čistí a vypraní vyrážíme dál, ale za pár minut na sebe zase nanášíme obligátní dávku bláta. To prostě k Papui neodmyslitelně patří.
 

Chvilku jsme šli skoro po rovině, a tak si to vychutnáváme, jinak ale zdejší cesty vedou jen do kopce a nebo z kopce. Políčka už dávno skončila, stejně jako rovinka a my se opět noříme do pralesa a šlapeme strmě do nějakého kopce. Cestou míjíme druhé a poslední turisty na tomto treku. Jsou to Italové, kluk a holka s průvodcem jménem Izák. Myslím, že jsem  viděl zmínku o něm v nějakém průvodci nebo někde na na nějakých stránkách na internetu. Je to jeden z těch, co mají reklamu a účtují velké peníze. Spolu s nimi jdou ještě také další dva  nosiči.
 

 

Začíná pršet a prší stále víc. Cesta se zhoršuje, občas je to skoro močál. Přehupujeme se přes hřeben a klesáme dolů. Po hodince klesání se opět objevují políčka. Jsme celkem promočení, a tak jsme rádi, že nacházíme uprostřed políček pondok. Velice se nám zamlouvá. Neteče do něj a je tu i nějaké suché dřevo.


 

Za chvíli přichází z pole nějaký yalijský děda. Přichází k nám do pondoku. Rozdělává oheň a chystá se si opéci pár batátů. Také od něj nějaké kupujeme. Myslím, že za šest velkých kousků jsme mu dali 5000 Rp. Byl spokojen. Pak přichází ještě jeden děda. Všichni čtyři si pochutnáváme na pečených batátech, zatímco Papua kolem nás se utápí v loužích dešťové vody. Dědové si po večeři ještě dávájí mezi Papuánci obligátní cigárko z listů kdovíjaké rostliny a něco spolu diskutují. Pak se zvedají a odchází s nákladem batátů v sumu domů. Vyzývají nás, abychom je následovali, ale nám se tu líbí. Dnes budeme nocovat tady.
 


     Ráno 15.2. je nádherné počasí. Úplně modrá obloha. Snídáme česněčku s batáty a vyrážíme na cestu. V dálce pod námi vidíme vesnici. Anggruk už nemůže být daleko. Jak se blížíme, okamžitě si nás začínají všímat děti. Do vesnice tak skoro vždycky docházíme s houfem dětí kolem sebe. Neustále nás obíhají, předbíhají, jsou za námi, před námi, vedle nás, že pro ně není pomalu ani kam šlápnout.
 


     Vesnice se jmenuje Hompogi. Zdržíme se tu jen chvilku. Cestou z vesnice se nás drží nějaký vesničan. Vypadá trochu divně, pak nás ale nechává jít. Děláme zásadní chybu. Na rozcestí se vydáváme dolů k řece místo abychom postupovali dále po vrstevnici podle ní. Pěšinka zřejmě vedla jen někam k políčkám ve stráni. Petr ale tvrdí, že na druhé straně řeky vidí cestu. Sice nic nevidím, ale když už jsme sestoupili až sem, můžeme až k řece dojít a risknout to. Poslední úsek klesání se dostáváme na suťovisko kombinované se skálou. Nevypadalo to tak obtížně, ale celkem nám dalo zabrat. Petr je už dole, ale já zůstávám viset v půli a zjišťuji, že nemohu ani nahoru ani dolu. Riziko pádu se mi zdá obrovské. Petr se ke mně škrábe nahoru, dochází však ale tomu, čeho jsem se obával. Padá a sjíždí o pár metrů zpět. Naštěstí má jen pár škrábanců. Nakonec se mi podaří sestoupit mezi nějakými křovisky, kde mám naději se při případném pádu zbrzdit.
    

Teď jsem oba dole u řeky. Jsme poškrábaní, a tak provádíme dezinfekci našich ran. Nemáme ani vodu a řeka je po včerejším dešti strašně zkalená. Navíc zjišťujeme, že to, co se shora zdálo jako snadno broditelné, je při pohledu zblízka nepřekonatelná překážka. Cesta na druhém břehu není a po tomto pokračovat nemůžeme, neboť hned v první zákrutě je řeka ostře zařízlá pod skálu. Budeme se muset dostat zpět nahoru. Ani to nevypadá nijak složitě, ale opět jsme se přepočítali. Petr volí cestu po skále. Musíme vyrazit, protože se zatahuje. Lézt po namoklé skále není žádná slast. Vylézáme ale tak sotva 10 metrů, když zjišťujeme, že se skála enormně drolí. Tudy to nepůjde. Zkoušíme to tedy vedle mimo skálu. Je těžko představitelné, že existuje tak prudký kopec, že jde sotva vylézt. Protože to navíc klouže, ohýbám si stromky a ručkuji po nich nahoru. Náhle ale jeden váhu mého těla nevydrží a já se stromkem v ruce padám po zádech zpět. Měl jsem štěstí, že jsem nakonec dopadl na nohy. Už se tu takhle plácáme snad půl hodiny a za tu dobu jsme nevylezli snad ani deset metrů. Nakonec ale počáteční nejstrmější fázi překonáváme. Dostáváme se do jakési zřejmě minulé zahrádky, samozřejmě ve strmém kopci. Vše tu je pokryto asi půlmetrovou vrstvou popínavých rostlin. To nás nakonec zachraňuje. Střídám Petra ve vedení a jako tank brodím tou vegetací kolmo vzhůru. Jsme celí mokří oblepení všemi možnými příchytnými semeny. Ani nevnímáme, že se mezitím celkem slušně rozpršelo. Tímto šíleným houštím jsme stoupali skoro hodinu. Když jsme nahoře ani tomu nechceme věřit.

 


 

Teď už po pěšině docházíme do další vesnice. Od Anggruku nás už dělí jen údolí této řeky. Tahle vesnice je hodně v pohodě. Lidi jsou milí. Dělám tu několik zajímavých snímků. Nezdržujeme se ale dlouho, protože chceme dnes dojít do Angrruku. Pěšina nás vede zase dolů k řece. Nejprve brodíme jeden její přítok a pak přes řeku přecházíme po visutém mostě. Půl hodiny stoupáme a jsme v Anggruku.
 

ZKRATKOU DO ANGGRUKU

Místo náměstí je tu uprostřed vesnice letiště. A na něm naši známí Američan s Angličanem. Dovídáme se, že tu někde je nějaký chlápek od MAF, křesťanské letecké společnosti, která zajišťuje servis misijním stanicím. Dnes je neděle. Dovídáme se, že letadlo by mělo přiletět v úterý ráno a že nás může vzít. Cena by měla být 310 000 Rp na jednoho. To je rozumné. Jak časově, tak finančně.

 

V Anggruku je misijní stanice obsazená bělochy – manželským párem z Německa.  Zde se vykoupeme a přijímáme pozvání na čaj a kávu.  Poté jsme ubytováni v dřevěném domku. Sotva se nastěhujeme, všichni se jdou podivat, co budeme dělat. Několik se jich usadilo ve dveřích a ostatní se tísní venku a nakukují pootevřenými dveřmi dovnitř. Když už tu tak posedávají a k ničemu se nemají, rozhoduji se, že je alespoň využiji k rozšíření své znalosti yalijštiny. Přes jednu zlehka indonesky mluvící yalijku si tak začínám zaznamenávat základní yalijské výrazy.

 

Během mého učení yalijštiny mi jedna Papuánka přinesla ochutnat cosi v červené omáčce z buaméry. Chutnalo to trošku jako knedlíky. Samotná omáčka je prakticky bez chuti. Když se setmělo, skončil jsem dnešní jazykovou lekci. Naznačili jsme jim, že bychom chtěli jít spát, ale ani to je nijak nepřimělo k odchodu. A tak jsme jim prostě zavřeli dveře doslova před nosem. I tak jim to ale ještě chvíli trvalo, než se rozešli. Je tu hromada švábů, což však zjišťujeme až když je úplně tma. Zlatý chýše! Když jdu v noci na záchod, musím nejprve čelovkou posvítit na zem a dát švábům šanci schovat se. Opravdu nerad bych na nějakého šlápl.

 

Je 16.2.. Celou noc hustě pršelo. Vypadá to, že jsme dosud měli fakt štěstí na počasí. Když vstáváme, už nás za dveřmi zase čeká společnost. Jdeme vařit a dosušovat věci. Když přestává pršet, vyrážíme na malou obhlídku okolí Angrruku. Procházíme nějaké menší vesničky a šplháme na kopec nad Angrukem. Je odsud krásný výhled na všechny strany. Kdyby bylo hezčí počasí, pokusil bych se o třistašedesátistupňovou panoramatickou fotku. Když se vrátíme, kupuji od jedné místní ženy malijskou sukni. Kupuji také smotané kolo sehene, jehož funkčnost si nechávám předvést. A opravdu znovu se musím divit, jak to funguje. Bohužel ne ve všech rukách. Pro ty papuánské je to ale hračka.

 

Večer sedíme u ohně společně s místními dětmi. Jsme hoštěni. Každou chvíli někdo přiběhne a něco přinese. Batát, taro, banány a něco, co vypadá jako pórek a chutná velmi dobře. Děti se dali i do zpěvu. Zpívají nádherně, ale jsou to náboženské písně, nikoliv jejich původní, yalijské. I když jsem znal výrazy pro různé yalijské písně, jiných než náboženských písní jsme se nedočkali.

 

 

                                                                                                                            pokračování