MALÉ ZÁLESÁCKÉ ŠKOLENÍ

V pondoku už je nastěhován jeden papuánec. Zdravíme se s ním. Zdá se, že yalijové si indonéské pozdravy osvojili a sami je iniciativně používají. K tomu si téměř vždy chtějí s vámi dlouze potřást rukou. Pozdravení máme za sebou a Petr se jde mýt. Mě se nechce.

     Ukazuji na ohniště a snažím se říct yalijsky oheň. Papuánec celkem rychle pochopil, co po něm žádám. Tak se stávám prvně v životě svědkem rozdělání ohně tradičním způsobem. Papuánec vytahuje smotaný kus zřejmě ratanu, zvaný v yalijštine „sehene“. Najde si vhodný kus klacku, který následně na jednom konci rozštípne do vidličky. Klacek podestele suchým kapradím, které v pondoku současně slouží jako podestýlka a pod klackem provlíkne sehene. Pak střídavě tahá za oba konce sehene, takže na klacku dochází ke tření. Netrvá to ani 20 sekund a objevuje se kouř. Papuánec stupňuje tempo. Za dalších pár sekund si už všiml, že jedno stéblo doutná. Bere tedy chomáč kapradí do dlaní a snaží se rozfoukat oheň. To je možná ta nejsložitější fáze. Je nutno zvolit správný úhel i sílu dechu. Asi za minutu se v jeho dlani objevuje plamen. Tak tohle jsem chtěl vždycky vidět.
 

Pamatuju se, že na jednom táboře jsme se jako děti o něco podobného pokoušeli. Technika tření byla sice odlišná, za pomocí luku, ale princip byl stejný. Tenkrát byl mezi námi jeden extrémně vyvinutý jedinec, nějaký Láďa Malina, ale ani tento nejnadupanější borec oheň nerozdělal. Dosáhl jen kouře. Musel jsem to zkusit. Dal jsem do toho veškerou sílu, ale to zřejmě není ta správná metoda, neboť po několika okamžicích jsem sehene přetrhl. Zkouším to tedy znovu a soustředím se nikoliv na sílu, ale na pravidelnou frekvenci tahu za sehene. Zjišťuji, že dále je nutno dbát na to, aby sehene klouzalo po stále stejném místě klacku. Kouře jsem dosáhl, ale vznícení už ne. Petr na tom byl stejně.

 

 

S blížícím se večerem nás oba Papuánci opustili a vydali se do Kiruny. Přesto jsme tu nezůstali sami. Zanedlouho dorazili jiní dva, kteří podle všeho podnikali nějakou delší cestu mezi vesnicemi. To je poměrně běžný jev a z literatury znám, že například pro sůl do solných jezírek chodili i třeba dva dny, jen proto, aby namočili několik banánových listů. Naši spolunocležnící si chystají večeři. Opékají si malé kukuřice. Dostáváme od nich ochutnat. Jsou vynikající. Na oplátku jim dáváme ochutnat naši instatntí polívku. Pak už jen usrkneme naší společnice slivovice a jdeme spát. Ačkoliv jsme v tropech nejtropovatějších je tu v noci poměrně zima, a to i v našem lehkém spacáku. Papuánci však nemají nic a jsou skoro nazí. Celou noc sedí na bobku kolem ohně, jakoby ho objímali. Je to pro ně jediný způsob jak přečkat noc na cestě. Pokud by nocovali v chýši, skýtala by jim mnohem větší komfort než tento pondok. Chýše Yalijů jsou totiž dvoupatrové. Dole je ohniště a další věci nezbytné pro jejich každodenní život, zatímco nahoře je patro, kde spí. Kouř z ohniště dole postupuje chýší vzhůru, prostupuje přepážkou mezi patry a doslova udí své obyvatele ležící na patře. Bez oblečení tak mohou přečkat i chladné noci. O tom, jak asi musí být yalijové prouzení vypovídá silný nános černě se lesknoucího dehtu na stropě spodního patra chýše.

VZHŮRU DO DRUHOHOR

Je 12.9.. Sotva se rozednilo, Papuánci se vydali na cestu. My dlouho zápasíme s ohněm, abychom se mohli nasnídat. Kam se hrabeme na Papuánce. Po snídani vyrážíme korytem vzhůru tak, jako včera odpoledne. Potok slábne a tam, kde se spojují dva prameny vytváří rozcestí. Intuitivně volíme, kterým pokračovat dále vzhůru. Dostáváme se až skoro k pramenu. Je tu malá plošina. Máme hlad, a tak se chystáme něco poobědvat. Někdo přichází. Je to Osman. Tak se zdá, že přeci jen někoho ulovil, komu by mohl dělat průvodce. Jsou to dva kluci – Američan a Angličan. Dáváme s nimi krátkou řeč. Diví se, že jdeme bez původce, a tak jim vysvětlujeme naše postoje. Za 10 minut už zase pokračují vzhůru. Osman jim nese jeden batoh, nezdržují se na rozcestích, a tak asi dost letí. Myslím, že nemohou mít čas se ani dívat kolem sebe. Takhle by mě to rozhodně nebavilo. Za chvíli pokračujeme i my. Když už stezka nemá kam dál stoupat otevírá se před námi náhorní plošina.  



 

Žasneme. Zde ve výšce kolem 3000 m.n.m. již není prales. Za to je tu něco, co jsem si při cestě na Papuu zaručeně nechtěl nechat ujít – stromové kapradiny. A ne málo. Celá náhorní plošina je mírně zvlněná tak, že se skládá z několika mělkých a širokých pánví, jenž jsou téměř ze všech stran kryty. Právě zejména tyto pánve jsou vyplněny doslova lesem 3 až 5 metrů vysokých stromových kapradin. Opravdu krajina jak z Buriánových obrázků pravěku. K dokonalosti dojmu chybí snad jen nějaký ten dinosaurus, i když to bychom asi honem měnili názor.

 

Narychlo pořizujeme nějaké snímky této úžasné krajiny, kterou byste v jiných částech světa jen těžko hledali. Počasí se totiž začíná kazit. Sluníčko už nesvítí a vypadá to i na déšť. V duchu si vyčítám, že jsme s obědem nějaký čas nepočkali. Kvůli tak přízemní potřebě teď máme špatné světlo na fotografování. Nesmíme si tím ale nechat kazit náladu. Čekat na lepší počasí si tu nemůžeme dovolit, a tak pokračujeme po plošině dál. Cestou si všímáme, že z některých kmenů stromových kapradin trčí zajímavé velké parazitické rostliny. Terén začíná být podmáčený. Po půl páté docházíme na místo zvané Womkulo. Opět se nejedná o vesnici, ale jen o pondok. Osman se svými svěřenci jsou již nastěhováni uvnitř. I my tu budeme nocovat. Z trávy si vytvářím doslova královské lože, plníme si žaludky, chvíli debatujeme a pak jdeme spát. V noci je ještě větší zima než minulou noc, je vidět, že jsme už dost vysoko. Osman se choulí kolem ohně, bez spacáku, ale oblečen. Je to už takový městský Yalij z Wameny.

 

Ráno 13.2. zvažujeme výstup na Elit. To by měl být nejvyšší vrchol, který trčí z této náhorní plošiny. Převýšení by už nemělo být tak velké. Vrchol má mít nějakých 3600 m.n.m.. Od Osmana se však dozvídáme, že z Elitu bychom se museli vracet stejnou cestou zpět sem. Navíc počasí není zrovna ideální pro nějaké výhledy. Proto tuto variantu opouštíme. V plánu máme stejně pokus o výstup na ještě vyšší Trikoru, tak snad o moc nepřijdeme.



 

Osman a jeho svěřenci putují také jako my do Anggruku. Chceme je nechat vyjít jako první, když tak ženou, ale ráno se nějak nemají k odchodu. Jsou horší než my, a to je co říct, protože nám vždy nejméňě hodinu trvá než sbalíme a uvaříme. Jdeme tedy první, zpočátku potokem, pak pěkný lesem, kde se mísí stromy a stromové kapradiny. Zde jsme dohnáni a předehnáni. Mimo jiné i proto, že oni mají z Anggruku zamluvené letadlo. My ne. My máme jen dvě až tři varianty pěší cesty zpátky a vyčleněný jeden týden na její realizaci.



 

Před polednem objevujeme celkem velký vstupní portál do jeskyně. Shodujeme se, že musíme vlézt dovnitř. Portál vzbudil velké očekávání. To však nebylo naplněno. Za portálem byla sice dutina o velikosti cca 30x30x30 metrů do níž z jedné strany vtékala z pukliny ve skále říčka a na druhé straně jinou puklinou jeskyni opouštěla, avšak z tohoto sálu se nedalo ani na jednu stranu pokračovat. Po chvilce dalšího putování zmizel les a před námi se zjevil rozlehlý mokřad. I stromové kapradiny ubyly. Na této rovné a podmáčené ploše malinko tápeme, jaký azimut zvolit. Podmáčený terén nám totiž nedovoluje rozpoznat nějakou pěšinu. Místní, kteří tudy také chodí, zřejmě navíc volí každý svou trasu. Shodujeme se, že Anggruk by měl být zhruba na východ, a tak pokračujeme východním směrem. Jen nás trochu zneklidňuje, že na horizontu nevidíme nikde Osmanovu družinu. Počasí se nezlepšuje. Teď navíc i mrholí. Místy se boříme po kotníky do vodou nacucaného mechového podrostu a i tam, kde to není tak hrozné se zem pod námi pěkně pohupuje. Celé plato je navíc plné krasových závrtů. Většina pohoří Jayawijaya je zřejmě vápencová a bude tu velké množství dosud neprozkoumaných krasových útvarů. Myslím, že je stejného původu jako Alpy a rozlohou se s nimi může také rovnat. Nejvyšším vrcholem je dokonce předčí.

Z DRUHOHOR AŽ NA KONEC SVĚTA

Cesta přes plato se nám zdá být nekonečná. Ačkoliv vidíme na konec, nijak zvlášť rychle se k němu nepřibližujeme. Není si ani skoro kde odpočinout, všude je podmáčeno. Když docházíme asi před pátou na konec pláně, jsme už celkem unaveni. Uvažujeme o táboření, ale podmáčený terén je nyní pro změnu vystřídán ostrou skalkou. Místo, kam by se dal postavit stan tu prostě není. Překonáváme proto skalku a ocitáme se doslova na konci světa. Plato se tu ostře láme dolů. Pod námi je jen obrovská díra, z níž stoupá vzhůru bílá mlha.


 

V kolmém srázu objevujeme pěšinu. Nezbývá, než započít s klesáním. Jde to pomalu. Vlhká skála klouže a to nám na jistotě našich kroků nepřidává. Stezka klesá takřka kolmo dolů. Kde je skála příliš kolmá a hladká, jsou vztyčeny jakési provizorní žebříky z klacků. Snad nejsou dimenzovány jen pro lehké a malé Papuánce. Klesáme takto už dvě hodiny, přičemž k žádné zásadní změně terénu nedochází, když nepočítám občasné nahrazení holé skály pohyblivým suťoviskem. Směr postupu je stále kolmo dolů a pod námi je stále jen bílá mlha. Za to rychlost postupu jsme od začátku zdvojnásobili. Tma se nezadržitelně blížila. Jediné co teď nesmíme, je zůstat tady ve skalách, až definitivně padne. Tohle vědomí bylo to, co stupňovalo naše tempo. Je už dávno po půl sedmé, když se dostáváme na malý ostroh. Mraky pod námi se malinko protrhaly, takže můžeme tušit zelené moře pralesa pod námi. Odhadujeme to nejméně na další jednu hodinu sestupu a pak ještě tak hodinu pralesem k nejbližší vesnici. Tento ostroh nám bude pro dnešní přenocování muset stačit. Odstraňujeme proto několik kamenů a stavíme stan na jediné místo, které přichází v úvahu. Nemáme ale žádnou vodu. Protože jsme cestou doposud vždy alespoň jednou za hodinu míjeli nějaký vodní tok, chodili jsme bez vody. I zde byla na dohled voda. Na skále kousek od nás tekl nebo spíše padal potůček. Jak se k němu ale dostat? Petr se o to pokouší. Zatím zkouším vymačkat vodu z mechu, jež visí na okolních stromech. Dalo by se tak získat dost vody na vaření, ale Petr se nakonec k vodě probojoval. Vaříme už za tmy a pak hned jdeme spát. Těšíme se na ranní východ slunce.

 



     Ráno dne 14.2. vstáváme brzy. Skála je ale orientována spíše na severovýchod než na východ, takže když zahlédneme kotouč slunce, je už dost vysoko. Když nahazujeme po rychlosnídani batohy, schází shora nějaký Papuánec. Valí oči, kde že jsme to spali. Jak rychle přišel, tak rychle odešel. Jejich tempo v tomto terénu a naboso je opravdu obdivuhodné. Jestli někdo někdy sesadí ve steeplu z trůnu Keňany, budou to určitě Papuánci. Chvíli nám trvá než se dostaneme do našeho sestupového tempa, ale už to není ono, jak včera večer. Strach ze zranění a nedostupnost pomoci nám nedovoluje podat včerejší výkon. Náš odhad ze včerejška se ukazuje být správný. Po hodině sestupu se vnořujeme pod klenbu pralesa. Tady vesničani upravili stezku tak, že je celá umístěná na kládách. Jak už jsem psal výše, to je pro nohu středoevropana horší než bahno po kotníky (V případě bahna po kolena, bych se ale poslušně radši vrátil na ty klády J ).

 

                                                                                                                            pokračování