dO NITRA OSTROVA

Je 9.2. V 8:00 ráno nás čeká check in na letišti v Sentati. V tlačenici si všímáme bílého muže zhruba našeho věku. Trčí z černé masy papuánských těl stejně jako my. Jako zavazadlo má ale 2 papírové krabice, jako většina Papuánců. Dáváme se s ním do řeči. Je to Hans. Již 4 roky žije se svou manželkou ve Wameně. Ne, nelekejte se, jeho žena není ani Danijka ani Yalijka. Je to Švýcarka, stejně jako Hans. Hans tu opravuje helikoptéry, co zachraňují lidi v nouzi. Po dvou hodinách čekání nastupujeme konečně do vrtulového stroje společnosti Merpati. Podle historek o čekání na letadlo do Wameny, snad ani nelze v tomto případě mluvit o zpoždění. Na palubě dokonce dostáváme i malé občerstvení – první znak toho, že Wamena sama o sobě nemůže být tím místem, kde lze zažít opravdové dobrodružství.




Po hodince letu přistáváme na betonové ploše letiště ve Wameně. Na letišti u Hanse necháváme věci, které nebudeme potřebovat a vyrážíme směr území Yalijů. Sotva opustíme brány letiště, vrhají se na nás první kotekáči, tedy příslušnící kmene Danijů, nazí, jen s pouzdrem na přirození. Nabízí prasečí kly, čelenky, nůž z kosti kasuára a velkého zkamenělého trilobita.
Wamena je indonéské město a prostředek indonéské kolonizace papuánského vnitrozemí. Najdete tu ubytování, banku, obchody, kostel, školu a mimo jiné i obchod se suvenýry. Přesto, že sem nevede žádná silnice, město funguje. Veškeré zásobování je zajištěno leteckým mostem z Jayapury, včetně pohonných hmot pro jedinou zdejší benzinovou pumpu, u níž se ráno tvoří neskutečná fronta. Česká správa letišť si může nechat zdát o takovém provozu na Ruzyni, jaký lze pozorovat na letišti ve Wameně.



 

Jestli je někde zřetelně vidět hranice mezi starým a novým světem, pak je to právě tady. Snad jen tady lze udělat fotku jak nad hlavou nahého Danije s kotekou přistává velké dopravní letadlo. Není to ale již hlava obávaného divocha, jak se nám snaží namluvit operátoři „adventure“ cestovního ruchu. Je to hlava převážně uvědomělého křesťana. Je to hlava, na které sice je čelenka z ptačího peří, ale je to hlava, z jejichž úst, než stačíte zmáčknout spoušť fotoaparátu s časem 1/250s, rychlostí 1/1000s vyletí slůvko: „seríbu!“ (1000, tj. tisíc rupií). Nelze vidět za tak krátkou dobu a bez důkladné znalosti místního jazyka do hlav těchto lidí, ale spíše taková je Wamena a její okolí dnešních dnů.

vÍCE DO NITRA OSTROVA

Než opustíme Wamenu ještě si pořádně nacpeme žaludky. Vždyť kdo ví, kdy zase pozřeme něco jiného než instantní polívku či musli tyčinku. Dáváme si to nejlepší, co tu mají: rýži, unavené kuře a z Jayapury nám již známou pálivou trávu honosně nazývanou zeleninou.




Kousek za Wamenou na jejím jižním cípu je jedno z tržišť. Odsud vyráží bema na jih, kam až vede jakás takás cesta. A tak, jak jezdí dnes v 21.století většina lidí na chudším jihu světa, tedy zhruba v počtu 15 lidí v autě pro sedm, se přesouváme asi o 10 km na jih. Ještě se nachodíme až až.

 


 

V bemu mi na klíně cestuje i náš samozvaný průvodce Osman. Drží se nás jako klíště. Přisál se na nás hned jak jsme vypadli z rumy makan (jídelny) a na důrazné upozorňování, že žádného průvodce nechceme odpovídajícím způsobem nereaguje. Bemo za něj ještě zatáhneme, ale dál už od nás neuvidí ani rupii. „Kami mau jalan sendiri!“, opakujeme mu stále do kola. Průvodci jsou ale snad všude na světě stejně natvrdlí a většinou jim to trvá tak 3 kilometry než jim dojde, že o ně opravdu nestojíte. Když to dochází tomu našemu, už jsme dávno za Sugokmem, kde končí bemo, máme po závěsném mostě překročenu tady už hřmící řeku Baliem a podél ní směřujeme stále na jih.


 

Tady už řeka Baliem není tou meandrující řekou jak je vidět při přistání z letadla ve Wameně. Tady už má poměrně slušný spád a spadnout do ní při tomto stavu vody, byl by se mnou zřejmě ámen. Když odbočujeme na východ a vzdalujeme se řece, která pokračuje dále na jih, zarmoucený Osman již není mezi námi. Postupně procházíme vesnice: Ulysý, Sinaga,Seima, Ikenem a Ugun.




Za tmy docházíme do vesnice Hitugi. Jeden místňák nás nechal postavit stan u něj na zahrádce. Jdeme spát. První den v pohoří Jayawijaya máme za sebou. Nepršelo, nebylo bláto, nešli jsme džunglí a ani kopce zatím nebyly tak strmé jak nám bylo líčeno. Uvidíme následující dny nakolik bylo vyprávění našich informátorů a předchůdců přehnané či nikoliv.

PRVNÍ SETKÁNÍ S YALIJSKOU REALITOU

Je 10.2.. Ráno balíme a vaříme. Místní nám ukazují luk a šípy. Chtějí nám je prodat. S ničím se tahat nechceme, ale zkusit střelbu musíme. Poprvé uplatňuji svoji chatrnou znalost několika yalijských výrazů a pojmenovávám šíp na ptáky. Pro šíp na prasata a pro šíp na lidi má yalijština odlišné výrazy, stejně jako eskymáci mají více výrazů pro sníh. Dále je nám nabízena kamenná sekery. I tu musím vyzkoušet. Pochopitelně mě nezajímá nějaký nefunkční suvenýr, ale jen prakticky využitelný pracovní nástroj. Tím už tyto kamenné klíny zřejmě ratanem upevněné k dřevěné rukojeti nejsou. Po pátém úderu do kmene se začíná kámen uvolňovat a pukat. Okamžitě přestávám nástroj testovat. Nerad bych se dostal do situace, že ho budu muset koupit.
 

 

Dnešní Yaliové už používají výhradně železné nástroje a mačety, kamenné opustily. Nesmíme se jim divit. Až vám bude zase někdo v českých médiích tvrdit něco o době kamenné, nevěřte mu. Svět, o kterém jste si mysleli, že už dávno neexistuje, skutečně již neexistuje.
 

Vyrážíme na cestu. Hned za vsí kupujeme něco místního k snědku. Vůbec netušíme, o co jde, ale testovat se musí všechno. Indonéské prostředí tu už ale připomíná jen pozdrav, který Papuánci z indonéštiny ochotně převzali a indonéské rupie, které tu fungují jako platidlo. Údajně se ta pochoutka jmenuje „seru“. Není to sice nejlepší název pro poživatinu, ale chutné to je. Je to cosi, co se podává ohořelé, vylupuje se to a uvnitř jsou jakási jádra.



 

Celý dnešní pochod kopírujeme víceméně ve stráni po vrstevnici tok řeky Mugui, která se vlévá do Baliemu. Krajina je stále zemědělská. Nelze si ale představovat, že se jedná o pole, jak je známe u nás. Tady jsou políčka v tak prudkých svazích, že jsou až stěží schůdná. Osázená jsou téměř výhradně batáty, sem tam tarem. Batáty jsou základní potravinou Yalijů. Jedná se o hlízovité rostliny, které plní funkci našich brambor. Taro, indonésky keladi, je na tom obdobně. Kdo chce znát víc, jistě si najde nějakou speciální publikaci.

 

 

Cestou procházíme vesnice Duarima a Soasimo. Poprvé nahlížíme do chýší a seznamujeme se s tradiční výrobou síťované tašky sum. Dnešní pochod končíme již kolem třetí hodiny ve vesnici Yohosim. Stejně jako naši předchůdci Alena a Dany z Brna. Zjišťujeme tím pádem, že jejich tempo je rozumné, a tak ho budeme nadále považovat za měřítko našeho posunu tímto pohořím.

yOHOSIM – PAPUÁNSKÝ HOLLYWOOD

Vesnice Yohosim má airstrip. Ten končí skálou, na které je umístěn velkými písmeny nápis WELCOME, přesně ve stylu nápisu HOLLYWOOD. Paráda! Yohosimští jsou na turisty připraveni. Mají tu i návštěvní knihu. Zapisujeme se. Jeden z nás jako turista, druhý píše své jméno do kolonky průvodce. Za spaní se tu platí. 25 000 Rp za stan nebo 25 000 Rp za osobu ve větším chýšovitém příbytku s ohništěm uprostřed. Volíme příbytek. V ceně je i večeře: kousek prasete, batáty, rýže a jakási kapusta. All inclusive na území lidojedů. K dokonalosti už chybělo jen pivečko. A nebo moravská slivovice. A tu jsme měli (Pepo dík), tak jsme si ji dali. Samozřejmě ne před zraky našich papuánských hostitelů, i když před jejich zraky se dá těžko někam schovat. Pokud totiž zrovna nepozorujete vy Papuánce, pozorují Papuánci vás. A to poměrně důkladně. Ale to už padla tma a byl čas jít spát.

 

 

Dnes je 11.2.. „Jen co zašustil spacák, už koukali pod dveřma“, píše si ve svém deníku Petr. Vidíte to, já vám říkal, že to je permanentní sledovačka. K snídani dáváme ovesnou kaši. Teď radši z Petrova deníku nebudu citovat, není to jeho oblíbené jídlo. Platíme a vyrážíme dál.

DÁLE OD WAMENY DÁLE

Cesta je poměrně pěkná, taková papuánská dálnice. To je opak pěšiny o šíři jednoho chodidla, která je tady v horách Jayawijaya hlavní logistickou tepnou. Uvádím to mimojiné také proto, abych vyvrátil další mylné představy, a sice představy permanentního prosekávání se bujnou vegetací. To by nikdo dlouho se silami nevydržel a nikam by nedošel. Po hodině cesty přichází první zásadní rozcestí, na kterém nevíme kudy dál. Rozhodujeme se čekat, zda nepůjde někdo kolem. Nikdo delší dobu nejde, a tak se nakonec na jedné cestě shodujeme a vyrážíme vlevo. Teď vede většina cesty po pokácených kmenech, a tak si potrénujeme i rovnováhu. Určitě se nám to tu bude hodit. Naštěstí je stále sucho, takže klády nekloužou. Svítí sluníčko a my se musíme pečlivě mazat. Je to oslava přírody. Docela si to vychutnáváme. U potoků děláme přestávky na pití. Vody je všude dost, a tak ji s sebou netaháme. U jednoho většího potoka dáváme koupel a lehké praní. Horská bystřina o ideální teplotě s výhledem na okolní kopce mi připomněla obdobnou koupačku ve Venezuele s výhledem na stolové hory. To jsou okamžiky pohody, na který se nezapomíná.
 


 

Další vesnicí na naší cestě byla Kiruna. Je poměrně roztahaná a místní nebyli dvakrát přívětiví. Ale nic zásadního nehrozilo. Za vsí malinko bloudíme, ale nakonec opět nacházíme pokračování pěšiny. Jdeme podél nějakého většího toku, jehož jméno neznáme, neboť ho nemáme ani na našem misionářském plánku. Cestou míjíme vyplavenou vesnici. Počasí nám zatím opravdu neuvěřitelně přeje.

O TOM, ŽE PAPUÁNSKÉ PRALESY SKRÝVAJÍ BUDOUCÍ OLYMPIJSKÉ VÍTĚZĚ VE STEEPLU A ŽE NE KAŽDÁ VESNICE JE SKUTEČNĚ VESNICÍ

Za bývalou vesnicí opouštíme koryto říčky a dále pokračujeme pralesem. Konečně to houstne. Tady už se nejedná o zemědělskou krajinu. Stezka nás vede střídavě k říčce a zase od ní. Pak ale vše nasvědčuje tomu, že budeme muset po spadaných kmenech říčku přejít. Petr přešel, ale mě se moc nechce. Hlavně představa pádu a nedostupnost pomoci mi poněkud svazuje nohy. Když už se odhodlávám následovat Petra, objevuje se proti nám Papuánec. Jde z Wanioku, což by dle mé mapky měla být vesnice o údolí vedle, a tvrdí, že cesta vede dále po tomto břehu. Petr se tedy vrací a pokračujeme podle rady onoho Papuánce po tomtéž břehu řeky. Po levé straně míjíme pondok ( = nahrubo postavená chýše určená k náhodnému přespání ) a stoupáme dál zužujícím se korytem teď už potoka. Jdeme od pondoku už asi dvě hodiny a začínáme mít pochybnosti, zda se cesta neodpojila od koryta někam do lesa. Sledovat pěšinu v horské džungli není až zas tak náročné jako v džungli nížinné, neboť horský terén přeci jen brzdí fantazii místních při vytváření alternativních stezek, kritická místa se tu ale také najdou, zejména právě tam, kde cesta opouští koryto vodního toku. Takové místo lze snadno přehlédnout, zvláště mění.li se v místě často stav hladiny vody. Naštěstí nám nebe opět na zem seslalo v kritický moment místní Papuánce. V protisměru se k nám blíží hned celá skupinka. Na nějaké cestě tedy jsme.

 

Náš dnešní cíl zní Mulupag. Ptáme se tedy na něj, ale Papuánci ukazují zpět dolů. To je divné. Žádnou vesnici jsme nemíjeli. S jedním se tedy dohadujeme, že nás tam dovede. Chvíli klesáme zpět korytem a pak se oddělujeme. Nejdeme ale do kopce nebo po vrstevnici, nýbrž stále klesáme. Papuánec navíc nasadil neskutečné tempo, které je ale pro ně naprosto typické. Pralesní pěšina je úzká, prudká, samý kořen, samý kámen. Navíc jsou přes ní popadané klády. Je-li možné nějakou z nich využít jako část cesty, okamžitě se stává tak jak padla částí cesty. To jsou ty nejhorší úseky pro nás, nepapuánce. Papuánec si naopak libuje, jak mu ta cesta sviští, zatímco my svištíme po dvou třech krocích po zádech z klády dolů. Kdo není Papuánec, chce-li bezpečně neodřen a nepolámán dojít k cíli, musí pokud možno na kluzké kořeny a kameny nešlapat. Papuánci to vidí jinak – lehkonoze přeskakují z kořene na kámen, z kamene na kořen a už je máte z dohledu. Nic nepomůže ani krásné počasí. Tady, pod neprostupnou klenbou pralesních velikánů a v hustém podrostu, i za tak pěkného počasí, jaké nám teď přeje, nic nevysychá a všechno velmi klouže. Je třeba ještě dodat, že Papuánci veškeré cesty absolvují samozřejmě bosí. A jejich rozpláclé široké chodidlo s extrémě tlustou kůží tomu odpovídá. Jestli i je bude chtít jednou Baťa obout, bude muset zavést nejen číslování bot do délky, ale i do šířky.
 

 

Špinaví a poškrábání od pádů, sotva stíhající našeho dočasného průvodce, za půl hodiny scházíme to, co jsme poslední dvě hodiny stoupali nahoru. Ocitáme se před oním pondokem, který jsme u řeky míjeli. A dozvídáme se strašnou zprávu: „Ini Mulupag“. (= To je Mulupag.). Tak tedy Mulupag není vesnice! Jít znovu dvě hodiny nahoru, plus nějakou hodinu k tomu a pak hledat uprostřed pralesa místo pro stan si už dnes nemůžeme dovolit. Do tmy bychom to nestihli., a tak dnes přespíme v přístřešku zvaném Mulupag. Koneckonců spalo tu i naše měřítko, brněnská dvojka Dany a Alena

 

                                                                                                                            pokračování