PAPUA BARAT 2004                    

 

PROČ PRÁVĚ NOVÁ GUINEA?

Již od mala jsem cestoval prstem po mapě. Jedno z míst, které mě vždy nesmírně zajímalo byla Nová Guinea. Fascinovalo mě, že se o té zemi nikde nepíše, že se o ní nemohu nic dozvědět, jakoby vlastně ani neexistovala. Soudě podle posledních trendů mezi českými dobrodruhy a rádoby dobrodruhy jsem zřejmě nebyl sám, koho lákalo poodhalit trochu toho tajemna, které se skrývá za slovy Nová Guinea. Dočkal jsem se. Někdy na konci roku 2003 dostalo moje rozhodnutí uskutečnit výlet na Novou Guineu reálné obrysy. Naděje, že snad budu mít možnost poznat něco málo z tak rychle mizejícího starého světa byla hlavním motorem, jenž nakonec přetavil myšlenku ve skutečnost.

ŠTĚSTÍ PŘEJE PŘIPRAVENÝM

Dnes je 7.12.2003, letenky už mám spolu s několika svými kamarády, kteří se mnou nechali zlákat, pár týdnů zabukovány, a vypadá to, že přípravy cesty na Novou Guineu, začínají pomalu nabírat na obrátkách. Teď zrovna sedím Na Spilce v Plzni a vychutnávám si asi to nejlepší pivo. Nechci ani pomyslet na to, jak na něj budu vzpomínat promáčený, utahaný, hladový, posetý pijavicemi a kdo ví, jaký ještě, v šeru klenby primární tropické džungle kdesi v srdci zatím ještě stále tak trochu zapomenutého ostrova. V myšlenkách už jsem někde na pochodu mezi Wamenou a některou z mnoha vesnic, jejichž názvy, leckdy ve třech i více výslovnostních variantách, již pár týdnů znám z několika ručně kreslených plánků neznámého měřítka. A tak jsem si ani v tom rozjímání nevšiml, že mi zatím spadla pěna. Ale zpět do reality, zatím jsem stále ještě v civilizovaném středoevropském prostoru, takže se mohu v klidu oddávat tomu lahodnému moku.

 

Říkal jsem si, že začínám s přípravou poněkud předčasně, ale čím více se dozvídám o cestování po Nové Guinei, tím více nabývám pocit, že mám ještě co dělat než za dva měsíce vyrazím.

 

Ostrov Nová Guinea, v jehož tvaru vidí poetičtěji zaměření jedinci letící rajku, je v severojižním směru rozdělen jakoby podle pravítka narýsovanou hranicí na zhruba dvě stejně velké poloviny. Východní část je dnes samostatným státem: Papuou-Novou Guineou, západní část je součástí státního území Indonésie a tvoří její provincii Irian jaya (Vítězný Irian) nově, jako bezbolestný indonéský ústupek papuánskému „národnímu obrození“ přejmenovanou na Papua barat (Západní Papua). Jako levnější, organizačně méně náročnější a zřejmě i zajímavější a více zachovalejší se mi jevila západní část, proto jsem se rozhodl, že svou pozornost zaměřím tímto směrem.
 

Zatím se mi podařilo přečíst veškerou dostupnou literaturu a shromáždit v relativně krátkém čase poměrně dost kontaktů na lidi, co mají s cílem mé výpravy něco společného. Tak například dnes jsem se vypravil do Plzně na schůzku s Honzou. (To je mimochodem také důvod, proč sedím Na Spilce. ) Honza byl na Irianu vloni. Byl účastníkem výpravy pořádané jednou z českých tzv. „adventure“ cestovek. Vypadá jako fajn kluk a je velmi ochotný, co se informací týče, což jak se později na vlastní kůži několikrát přesvědčím, není v případě informací o Irianu zas až tak běžná věc. Sešli jsme se u něj v kanclu, malým papuánským muzeu, jak mi sdělil, když jsme se po telefonu domlouvali. Chvíli jsem obdivoval jeho suvenýry, chtěl jsem si napnout pravý luk schopný zabíjet, osahat si nůž z kosti kasuára, koteku jsem pravda zkoušet nechtěl, ale ostrost šípu jsem, musíte uznat, zkusit musel. „Není to jedovatý?“, ptám s Honzy, testovaje ukazováčkem hroty. „Je, já ti to zapomněl říct.“, povídá mi Honza. No tak se jdu radši umejt. To nám to pěkně začíná. Zemřít otráven jedem z papuánskýho šípu ještě než opustím státní území České republiky, to bych byl opravdu frajer!

 

Honza vypráví své zážitky a sem tam čte ze svého deníčku: „Pokud u nás je vesnice na kopci nadáváme, když je ale vesnice na kopci tady, znamená to vystoupat dvě Sněžky.“ … „ Každý den tu prší. U nás tomu říkáme přívalové deště.“ … „Strhávám pijavici ze spodního rtu…“- to jsou jen malé úryvky. No hlavně, že neztrácel chlapec humor. Když to přežil on, přežiju to taky.

 

Malinko pochybností do mého již nezvratného rozhodnutí vnesla následující informace: Z pěti členů výpravy došli do cíle kromě vůdce jen dva – jeden 59letej týpek, co má za sebou prý i nějakou osmitisícovku a Honza, jenž se mi svěřil, že zhubl 11 kilo a že si hrábl až na dno a že by už pravděpodobně znovu nejel. Stejně pojedu! Musím! Začínám však malinko pochybovat o benjamínkovi našich výprav – Martinovi. Ještě teď mám před očima jeho vyšilování na jaře v Ohňové zemi. Na jeho obranu však musím jedním dechem dodat, že se rychle otrkal a že je to výbornej tmel party. Když mi ale Honza ukazuje jejich trasu na mé nějakým misionářem ručně malované mapě Baliem Valley, kterou jsem považoval za mapu mastňáckého blízkého okolí Wameny, s nímž jsem počítal až jako s poslední náhradní variantou, a když mi vypráví, že tuto trasu, která se celá na tuto mapku vejde, šli 22 dní intenzivním pochodem, přičemž bahno, které ve svém vyprávění skloňuje snad ve všech pádech, pomalu stříká až k nám do kanclu, začínám pochybovat i o sobě. Tajně doufám, že Honza je excelentní vypravěč a že to tedy nebude snad tak hrozný. Pro srovnání se ještě Honzy vyptávám na Siberut, druhou v poslední době módní „adventure“ destinaci, kde také byl. „To je rovina, ne?“, ptám se. Honza chvíli mlčí: „Ale jo, proti Irianu jo. Je to taková škola džungle“, odpovídá. Nějakou džungli jsem už viděl, je mi ale jasný, že to bude tentokrát asi trochu drsnější. No, o to víc jsem zvědavý. Ještě si od Honzy opisuju větu, co otvírá miliony indonéských srdcí: v překladu zní: „miluji tě krásná dívko s velkýma modrýma očima“, a nabit praktickými informacemi se s ním loučím. Zítra mě čeká další setkání s očitým svědkem. Snad bude optimističtější.

 

Setkání střídalo setkání. Podařilo se mi za krátkou dobu získat kontakty zřejmě na většinu lidí v ČR, kteří měly s tímto dosud zaplať pánbůh zapadlý koutem naší planety co do činění. Přestože se tam v zásadě stále ještě moc nejezdí, měl jsem skoro tři á čtyřky telefonních čísel a emailových adres. Značnou část těchto lidí jsem kontaktoval. Chtěl jsem být zkrátka na všechno připraven. Asi nejpříjemnější setkání bylo v Brně den před štědrým večerem s Danem a Alenou. Jediní, koho jsem záměrně nekontaktoval, jsou dva maníci, kteří sami sebe před českou cestovatelskou veřejností pasovali na superodborníky na Papuu. Jedná se o dva cestovkáře a údajně nesmiřitelné rivaly Malinu a Škvořička (jména jsou z pochopitelných důvodů pozměněna). Každý mi říkal: „S nimi nemá cenu mluvit“ a já těm všem po přečtení knih těchto pánů, po rozhovorech s účastníky jejich výprav a po setkání s jím podobným maníkem vydávajícím se za jejich učitele, říkejme mu třeba Grossmann, z důvodu nemrhání časem uvěřil. A jak jsem později zjistil, udělal jsem dobře. Ne že by snad znalci místních poměrů nebyly, těmi nepochybně budou, ale jejich schopnost ve svých vyprávěních papuánskou realitu překroutit je obdivuhodná. Navíc vyprávění třetího z nich se hemží samými hrdinskými činy. Zkrátka nic pro sběratele suchých dat.

 

K tradičním informačním zdrojům jakými jsou knihovny, internet a ti, kdož v oblasti zájmu byli, jsem tentokrát ještě připojil odborníky na hady, své známé mediky a lidi vlastnící zajímavé sbírky map. Své místo v mé až maniakálně detailní přípravě měli i zahraniční zdroje. Snažil jsem se totiž sehnat i nějaké detailní mapy. Určitě existují a určitě jsou v Indonesii, v Holandsku a pochopitelně v Rusku a v USA, protože ti mají mapy všeho a navíc jejich piloti jsou na papuánským nebi jako doma. Univerzita v Berkeley toho času žádnou papuánskou mapu nenabízela, a tak se jako nejrealističtější jevila varianta holandská. Získal jsem kontakt na Univerzitu v Utrechtu, ale původně slibně vypadající zdroj nakonec nenaplnil má očekávání. Dnes se nad tím musím pousmát. Mapy stejně nejsou potřeba. Průchodná bývá jedna úzká pěšina a kdo se chce v horské džungli centrálního Irianu pohybovat směrem vpřed, musí chtě nechtě onu pěšinu sledovat, ať už u mapa, buzola či těm movitějším džípíeska ukazuje cokoliv. Ostatní terén je totiž v zásadě totálně neprůchodný.

 

K dokonalosti přípravy už zbývala jen drobnost: Naučit se během 14 dní základy indonéštiny, popřípadě jeden ze tří dialektů yalijštiny. Nedovedu si představit přípravu takové cesty za dob neexistence internetu (za ten Ameriko díky J ). V síti sítí jsem našel jednu dobrou duši, která připravuje česko-indonéský slovníček a která byla ochotná mi ho pod slibem komerčního nezneužití poskytnout. (Zde si mohou Škvoříček s Malinou vzít příklad). Nepraktická slovíčka jsem vypustil, zmenšil formát a výsledný výtisk sešil a oblepil izolepou. Obdobně jsem si vyrobil za pomoci jediné české učebnice i příruční mluvnici, aby moje kostrbaté věty v indonéštině měly pokud možno hlavu a patu. Na volná místa jsem dopsal veškeré výrazivo v yalijštině, které se mi podařilo nashromáždit. Lépe jazykově vybaven v tak rekordně krátkém čase jsem snad ani být nemohl. Předem se musím pochlubit, že slovníček se osvědčil a vydržel i přes několikeré totální promočení do dnešních dnů a je stále v pohodě čitelný.

O TOM, ŽE NEJKRITIČTĚŠÍ MOMENT VŠECH VÝPRAV PŘICHÁZÍ JEŠTĚ PŘED CESTOU SAMOU

V přípravě, kterou jsem si zvykl považovat za podmínku štěstí na cestách, vše doposud klapalo jako na drátkách. A to bývá většinou znamení toho, že je nejvyšší čas, aby se něco tzv. posralo. Výlet na Papuu, jehož koordinace jsem se ujal, byl reálně plánován pro 4 osoby. Pro všechny případy jsme ale zabukovali letenek šest: Pro Honzu, pro Martina, pro Petra, pro Dejfa, pro Honzovu sestru a pro mě. Dejf, který byl spolu se mnou asi největším nadšencem, a který ze zoufalství, že nemá s kým jet dříve uvažoval i o cestě s cestovkou, však předem avizoval, že zřejmě kvůli škole nebude moci v daný termín odletět a Honzovu sestru jsem zase nechtěl brát já, protože zvolit si jako první skutečně zahraniční destinaci Novou Guineu asi není nejrozumnější. S Honzou, Petrem a Martinem jsem ale počítal. Tato sestava byla v různých vazbách osvědčená. Jak už jsem zmínil, z Martina jsem měl sice trochu obavy, ale je to výborný katalyzátor problémů a hromosvod napětí. O Honzovi, mém nejčastějším spolucestovateli a o rumunském venezuelanovi Petrovi jsem nepochyboval. Nejprve odřekl Martin. Důvod byl prozaický – práce. Skousl jsem to, jet ve třech není problém. Horší bylo, když mi 14 dní před odletem, kdy měly být zaplaceny letenky, Honza sdělil, že kvůli termínu pilotního kurzu také neletí. Začalo dilema, zda se ve dvou vydávat do oblasti, kde případná pomoc se nepočítá na hodiny, ale spíše na dny. Nadstandardní příprava, velká touha poznat Papuu, rychlost s jakou se mění svět i to, že několik lidí před námi zde byli také ve dvou nakonec převážili misku vah ve prospěch rozhodnutí jet i jen ve dvou. Petr souhlasil. Odložení by mohlo znamenat třeba i to, že bychom se na Papuu nikdy nepodívali. Zbývalo zaplatit letenky, sehnat 45denní vizum do Indonésie a sbalit „kufry“.
 

Pro získání více než měsíčního víza, maximálně však dvouměsíčního, bylo v době podání naší žádosti nutno kromě zpáteční letenky předložit i itinerář cesty. Věděli jsme, že obsahuje-li itinerář oblasti nevhodné pro turismus, vizum nebude uděleno. Proto bylo nutno itinerář cesty „malinko“ poopravit. A jaké že jsou ty nevhodné oblasti? Aceh, Sumatra utara, Moluky a pochopitelně cíl naší cesty Papua barat. Takže hurá na Bali a hurá pro vizum

DEN D

Je 6.2.2004, den D. Sotva ráno v práci dosednu a pustím počítač, hned zvoní telefon. Volá můj kámoš Jakub: „Michale, teďka čtu na internetu, že na Papui je zemětřesení 6,9 stupně Richterovi stupnice. “. Tak to je pěkný začátek naší cesty. Zjišťuji, že epicentrum zemětřesení je někde v oblasti Nabire, což je poměrně dost daleko od Jayapury, kam máme přistát. A než tam dorazíme, měli by pominout i případné následné otřesy. O zrušení cesty nemůže být ani řeč, spíše mám drobné obavy, abychom se do oblasti vůbec dostali a získali potřebný surat jalan, neboli povolení ke vstupu na území provincie Papua barat. Kromě Biaku, Jayapury a Sorongu se lze totiž na celém zbytku této provincie legálně pohybovat pouze s touto bumážkou. Snad informaci o zemětřesení nevysílá Český rozhlas. Doufám, že je to pro naše sdělovací prostředky skutečně informace okrajová. Za chvíli ale zvoní telefon znovu. Volá máma: „Michale vždyť tam je zemětřesení, doufám, že tam teď nepojedeš?“ Český rozhlas informaci vysílal.
 

Je krátce po polední a já mizím z práce. Doma dobaluji zbytky hory instantních polívek, která během minulého týdne vyrostla v rohu pokoje a vyrážím za kámošem Michalem, který nás ochotně hodí na letiště. Možná by se mohlo zdát, že vozit instantní polívky do jihovýchodní Asie je nošením dříví do lesa, ale opak je pravdou. Jak jsme totiž později zjistili plné regály na první pohled stejných pytlíčků v indonéských supermarketech nejsou instantní polívky, ale pouze instantní nudle. Rozdíl spočívá v tom, že menší pytlíček uvnitř většího obsahuje pouze koření, ale už neobsahuje chuťový extrakt, který odlišuje skutečnou polívku od okořeněné vody.
 

Jedeme dost nalehko: 1 tričko, 1 kraťasy, zkrátka jen to nejnutnější plus žrádlo, které tvoří značnou část obsahu mého batohu. Naše batohy při vážení na letišti mají včetně jídla na měsíc do 15 kg. Jsem spokojen. Tak jsem si to představoval – mít jen to, co je opravdu nutné k přežití. V 18:45 startujeme.

NAPŘÍČ ČASOVÝMI PÁSMY

Za hodinku jsme přistáli ve Frankfurtu. Tak jsem se dočkal, konečně se taky svezu obřím Boeingem 747-400. Zatím se mi vždycky vyhýbal, mrška jedna. Let do Jakarty je dlouhý a klidný. Zpestřením je jen opravdu dobrá strava na palubě Lufthansy. Jen pivko by mohli mít lepší, Beck či Warsteiner se mají ještě hodně co učit, hodně učit. Těsně před Jakartou nás ještě čeká zhruba třičtvrtěhodinová přestávka v Singapuru. Alespoň si prohlídneme podle mnohých nejhezčí letiště na světě. Je odsud možno poslat i zdarma email. Ostatní služby jsme neměli možnost otestovat. Líbí se nám tu tolik až náhle slyšíme z letištních tlampačů svá jména ve spojení se slovy „last call“. Let do Jakarty je už pak jen otázka jedné hodiny.
 

Při pasové kontrole v Jakartě se úředníkům nelíbí naše 45 denní vizum a ani nejsou spokojeni s výší hotovosti, kterou disponujeme pro pobyt v Indonesii. Visa karta je nezajímá. Když se dovtípíme, že spokojeni budou, budeme-li jim tvrdit, že disponujeme 1000 USD hotově, splníme jejich požadavek tvrzením, že tuto částku určitě máme a konečně je necháváme za svými zády. Jsme v Indonesii, zas o něco blíž našemu cíli.

STÁLE NAPŘÍČ ČASOVÝMI PÁSMY a trochu obecně  o létání nad indonesií

Je 7.2.2004 cca 19 hodin západoindonéského času. Nacházíme se v útrobách mezinárodního terminálu Sukarno Hatta international airport. Ochutnáváme první Bintang (nejznámější indonéské pivo) a hledáme možnost jak se co nejrychleji za rozumnou cenu dostat do Jayapury. Ne že by v Praze nešli koupit letenky na některé (garudovské) vnitrostátní indonéské linky, ale problém je v ceně: Jakarta – Jayapura: 21 000 czk. Podle našich informací by na místě měla letenka stát tak 4x méně a navíc kromě Garudy tu lze koupit letenky i u jiných povětšinou levnějších leteckých společností. Po 19 hodině však přestává fungovat jak DAMRI bus do centra Jakarty (30-60 minut podle dopravní situace / cena 10 000 Rp), tak i bus spojující mezinárodní terminál s terminálem vnitrostátním (3000 Rp). Je už tma a navíc nám nikdo není schopen vysvětlit jak se dostat na druhý terminál. Z mezinárodního terminálu odlétá pouze zmiňovaná Garda a Lion air, který však na Papuu nelétá. V rámci úspory času tedy kupujeme letenku Jakarta-Denpasar-Timika-Jayapura s Garudou s odletem ve 23:00. Cena více než 1 600 000 Rp (208 USD) je sice, jak jsme později zjistili, spíše vyšší, zato ale poletíme hned. (Nejlevnější je prý Efata Papua airlines za 1 250 000 Rp). Letenku je možno platit i v dolarech.
 

Jak jsme později zjistili, vliv na cenu vnitrostátní letenky po Indonesii má nejen to, se kterou leteckou společností letíte, ale i to, kdy si letenku koupíte. Stačí abyste koupili letenku i jen den předem a cena výrazně klesne, třeba až o čtvrtinu. Ještě dřívější nákup letenky už ale cenu dále zřejmě nesrazí. Avšak ani ceny za nákup letenky těsně před odletem nejsou nijak závratné, pokud neletíte třeba zrovna až do Jayapury a zrovna s Garudou J. A hlavně možnost koupit letenku neposlední chvíli tu téměř vždy existuje, alespoň nám se to vždy povedlo. Naopak na cenu podle našich zkušeností nemá vliv to, zda kupujete letenku od letecké společnosti či od zprostředkovatele. Letecká doprava v Indonesii vůbec stojí za zmínku. Ceny sice nejsou tak směšné jako třeba v Íránu, ale jsou opravdu dost nízké. Je to dáno zřejmě obrovskou konkurencí na indonéském nebi. Do konce našeho pobytu jsem stále objevoval nové a nové letecké společnosti a nepřestával jsem se divit. Považte sami: Garuda Indonesia (státní letecká společnost zajišťujcí převážně mezinárodní linky), Merpati nusantara airlines (státní letecká společnost zaměřená na vnitrostátní linky), Lion airlines, Mandala airlines, Bouraq, Efata Papua airlines, Jatayu airlines, Bali air, Indonesian airlines, Airmark, Adam air, Batavia air, Papua Carstenz air, Pelita, Celebes xpress air, AMA, MAF, Trigana a mnoho a mnoho dalších. Pokud pak vezmete v potaz, že jízdenka na autobus či vlak stojí v průměru 60-90% ceny letenky, přičemž ve vlaku či autobuse strávíte celý den, zatímco v letadle na stejné vzdálenosti jednu hodinu, létání se v Indonesii opravdu vyplatí. Na Papui pak v zásadě ani jiná možnost k přesunům na vzdálenější místo není. Tolik obecně k indonéské vnitrostátní letecké přepravě.
 

Na letišti v Jakartě, z domova poučeni, že na východě je horší kurz, měníme základní obnos dolarů na indonéské rupie (Rp).Letištní kurz byl 8200 Rp za 1 USD. Vybrat peníze z bankomatu je na letišti stejně jako ve větších městech rovněž možné, ale je třeba počítat s tím, že ne všechny bankomaty označené logem VISA, Visa kartu akceptují a pak také s tím, že výběr je omezen částkou 1 250 000 Rp, respektive 1 500 000 Rp. Z vlastní zkušenosti mohu potvrdit, že výběr je možný u City bank, BCA a Bank Danamon. Jistě se však najdou i jiné banky, zejména v Jakartě je nějaká ta banka snad na každém rohu, neboť snad každý dům, který tu má více než 3 patra je bankou. Jen pro dokreslení pohledu na Jakartu dodávám, že pokud už najdete v Jakartě dům, který má více než 3 patra, pak má většinou i více než 20 pater.




Ve 23:00 jsme začali ukrajovat další stovky kilometrů směrem na východ. Ještě zkonzumuji na palubě podávanou jakousi buchtičku uvnitř obsahující omáčku s nudlema a pak už je jen snažím alespoň trochu se vyspat, neboť do Jayapury máme dorazit až ráno. Z Jakarty je to přeci jen ještě pořádný kus cesty.

KONEČNĚ vysněná PAPUA

Se svítáním se blížíme k Timice. Nízká oblačnost pod námi se začíná protrhávat a já mám poprvé možnost na vlastní oči spatřit Papuu. Na sítnici mého oka se utváří obraz meandrující kalné řeky v zeleném poli okolní bujné džungle. Přesně ten obrázek, který z nám z několika málo publikací o Papui. Až z toho mám mrazení v zádech. Tak konečně je to tady. V Timice vylézám z letadla, abych pořídil zahřívací snímek, než se však stačí z fotoaparátu vypařit sražená vlhkost, je u mě příslušník jednoho z mnoha indonéských ozbrojených sborů a nepřehlédnutelně mi dává najevo, že žádné fotografování nebude. Asi to tu skutečně bude dost hlídaný. Vždyť jen pár desítek kilometrů odsud má být údajně nejvýnosnější zlatý důl na světě patřící největšímu plátci daní v Indonesii. Odsud do Jayapury je to letadlem už jen hodinka letu, takže kolem deváté dosedáme v Jayapuře, respektive v Sentani, kde se jayapurské letiště nachází.

 

 

Do tohoto místa se ještě stále dá cesta plánovat, takže v souladu s plánem míříme směrem nejbližší hotel u letiště. Je to hotel Semeru. Nenabízí pokoje, spíše temné kobky, ale my potřebujeme jen na jeden den něco, co je blízko letiště, takže po krátkém smlouvání srážíme cenu ze 100 000 Rp na 80 000 Rp a ubytováváme se. Již cestou do hotelu se na nás nalepil jeden anglicky mluvící přihřátý pobřežní Papuánec. Až do našeho odletu se nám ho nepodařilo setřást.


jdeme pro povolení chodit aneb JALAN JALAN PRO SURAT JALAN

Do Jayapury pro surat jalan tedy vyrážíme ve třech. Stavíme se na hlavní silnici, vlastně jedinou silnici, která tu vede, a čekáme na bílé nebo červené bemo (dodávku). Tím se dostaneme do Abepury, prvního přestupního bodu (2000 Rp). Odsud z křižovatky odjíždíme dalším bemem do Entropu (1500 Rp), kde na terminálu bem je nutno opět přestoupit (1000 Rp). Nepodařilo se mi zjistit proč na cestě mezi hlavním městem provincie Papua barat a jeho letištěm je nutno dvakrát přesedat. Po více než hodině cesty konečně dorážíme do Jayapury.



 

Na místní policejní stanici na oddělení vydávání surat jalanu je nám řečeno, že úředník, který je schopen surat jalan vystavit se nachází doma a spí. Pracovat prý bude až večer. Spolu s naším vocáskem se tedy vydáváme za oním policistou-úředníkem domů. Když konečně najdeme jeho dům, stejně se ho nedoklepeme. Zbytek odpoledne tedy couráme po Jayapuře a navečer jdeme opět na policejní stanici. Ještě před tím ale vyhotovujeme kopie našich pasů. Není to žádný problém. Kopírování je tu zřejmě velký byznys, neboť kopírky lze nalézt snad na každém rohu. Indonéská byrokracie, která potřebuje od všeho kopii, tak nepřímo podporuje podnikání. Zajímavý přístup.



 

Také si dáváme první indonéské jídlo: nasi puti (vařenou rýži), ikan (rybu, v daném případě slanečka nepatrné velikosti) a nějakou pálivou trávu. Jsme nuceni živit i našeho vocáska, ale jsme rozhodnuti si ho ponechat dokud nebudeme mít v ruce surat jalan. Přeci jen by se nám ještě mohl hodit jako překladatel. Anglicky tu moc lidí neumí. V přístavu ještě ochutnáváme brem, jakési palmové víno, ale k vínu to má opravdu daleko. Teď už zcela klidný, se zjištěním, že tím, že ho nepiju, o nic nepřicházím, se opět ploužíme zmoženi nudnou Jayapurou na policejní stanici. Blíží se večer. Úředník je tedy snad již vyspán do růžova a příjemně naladěn nás očekává ve svém úřadě. Úředník tu však ještě není. Stále neztrácíme naději a za rohem kupujeme na zítřejší ráno za 400 000 Rp letenky do Wameny. Nakonec se onoho úředníka dočkáme.




Nevíme zda máme požadovat vystavení surat jalanu pro všechny destinace, které bychom teoreticky mohli navštívit, neboť pro zápis každé další destinace bychom se museli vracet znovu do Jayapury. Stejně tak netušíme, zda je výhodnější požadovat popis požadovaných míst v surat jalanu podrobněji či zda je naopak výhodnější mít surat jalan co nejobecnější. Také máme obavy, abychom si příliš dlouhým seznamem míst nepostavili úředníka proti sobě. Nakonec si necháváme zapsat Wamenu, Baliem valley, Anggruk a Lake Habema. Poslední náš požadavek byl ale zamítnut s upozorněním, že v oblasti kolem jezera Habema se momentálně nachází separatisti z OPM (Organisasi Papua merdeka =organizace svobodná Papua, což jsou ozbrojené skupiny bojující za papuánskou samostatnost). Surat jalan nás stál 10 000 R na osobu. Nějaká povolení tedy máme, teď už záleží jen na nás, jak šikovně s nimi naložíme..




To hlavní jsme dnes vyřídili. Dokonce jsme našli i internet a po hodině snažení tak odesíláme email, že žijeme a dosud nás nesklátila nějaká choroba, která nás podle mínění těch, co o nás mají doma starost, musí zaručeně sklátit okamžitě po překročení 40 rovnoběžky. Cestou na bemo zpět do Sentani nás zaujal poněkud povědomý hluk. Znělo to jako pokus o zpěv podnapilých návštěvníků restaurace, jak ho známe z našich končin. Je to však zpívaná bohoslužba v kostele. Někde jsem četl, že papuánci nejsou zrovna moc muzikální a mohu to potvrdit. Večerní bema do Sentani už jezdí bez přestupu.

 

dO NITRA OSTROVA

Je 9.2. V 8:00 ráno nás čeká check in na letišti v Sentati. V tlačenici si všímáme bílého muže zhruba našeho věku. Trčí z černé masy papuánských těl stejně jako my. Jako zavazadlo má ale 2 papírové krabice, jako většina Papuánců. Dáváme se s ním do řeči. Je to Hans. Již 4 roky žije se svou manželkou ve Wameně. Ne, nelekejte se, jeho žena není ani Danijka ani Yalijka. Je to Švýcarka, stejně jako Hans. Hans tu opravuje helikoptéry, co zachraňují lidi v nouzi. Po dvou hodinách čekání nastupujeme konečně do vrtulového stroje společnosti Merpati. Podle historek o čekání na letadlo do Wameny, snad ani nelze v tomto případě mluvit o zpoždění. Na palubě dokonce dostáváme i malé občerstvení – první znak toho, že Wamena sama o sobě nemůže být tím místem, kde lze zažít opravdové dobrodružství.




Po hodince letu přistáváme na betonové ploše letiště ve Wameně. Na letišti u Hanse necháváme věci, které nebudeme potřebovat a vyrážíme směr území Yalijů. Sotva opustíme brány letiště, vrhají se na nás první kotekáči, tedy příslušnící kmene Danijů, nazí, jen s pouzdrem na přirození. Nabízí prasečí kly, čelenky, nůž z kosti kasuára a velkého zkamenělého trilobita.
Wamena je indonéské město a prostředek indonéské kolonizace papuánského vnitrozemí. Najdete tu ubytování, banku, obchody, kostel, školu a mimo jiné i obchod se suvenýry. Přesto, že sem nevede žádná silnice, město funguje. Veškeré zásobování je zajištěno leteckým mostem z Jayapury, včetně pohonných hmot pro jedinou zdejší benzinovou pumpu, u níž se ráno tvoří neskutečná fronta. Česká správa letišť si může nechat zdát o takovém provozu na Ruzyni, jaký lze pozorovat na letišti ve Wameně.



 

Jestli je někde zřetelně vidět hranice mezi starým a novým světem, pak je to právě tady. Snad jen tady lze udělat fotku jak nad hlavou nahého Danije s kotekou přistává velké dopravní letadlo. Není to ale již hlava obávaného divocha, jak se nám snaží namluvit operátoři „adventure“ cestovního ruchu. Je to hlava převážně uvědomělého křesťana. Je to hlava, na které sice je čelenka z ptačího peří, ale je to hlava, z jejichž úst, než stačíte zmáčknout spoušť fotoaparátu s časem 1/250s, rychlostí 1/1000s vyletí slůvko: „seríbu!“ (1000, tj. tisíc rupií). Nelze vidět za tak krátkou dobu a bez důkladné znalosti místního jazyka do hlav těchto lidí, ale spíše taková je Wamena a její okolí dnešních dnů.

vÍCE DO NITRA OSTROVA

Než opustíme Wamenu ještě si pořádně nacpeme žaludky. Vždyť kdo ví, kdy zase pozřeme něco jiného než instantní polívku či musli tyčinku. Dáváme si to nejlepší, co tu mají: rýži, unavené kuře a z Jayapury nám již známou pálivou trávu honosně nazývanou zeleninou.




Kousek za Wamenou na jejím jižním cípu je jedno z tržišť. Odsud vyráží bema na jih, kam až vede jakás takás cesta. A tak, jak jezdí dnes v 21.století většina lidí na chudším jihu světa, tedy zhruba v počtu 15 lidí v autě pro sedm, se přesouváme asi o 10 km na jih. Ještě se nachodíme až až.

 


 

V bemu mi na klíně cestuje i náš samozvaný průvodce Osman. Drží se nás jako klíště. Přisál se na nás hned jak jsme vypadli z rumy makan (jídelny) a na důrazné upozorňování, že žádného průvodce nechceme odpovídajícím způsobem nereaguje. Bemo za něj ještě zatáhneme, ale dál už od nás neuvidí ani rupii. „Kami mau jalan sendiri!“, opakujeme mu stále do kola. Průvodci jsou ale snad všude na světě stejně natvrdlí a většinou jim to trvá tak 3 kilometry než jim dojde, že o ně opravdu nestojíte. Když to dochází tomu našemu, už jsme dávno za Sugokmem, kde končí bemo, máme po závěsném mostě překročenu tady už hřmící řeku Baliem a podél ní směřujeme stále na jih.


 

Tady už řeka Baliem není tou meandrující řekou jak je vidět při přistání z letadla ve Wameně. Tady už má poměrně slušný spád a spadnout do ní při tomto stavu vody, byl by se mnou zřejmě ámen. Když odbočujeme na východ a vzdalujeme se řece, která pokračuje dále na jih, zarmoucený Osman již není mezi námi. Postupně procházíme vesnice: Ulysý, Sinaga,Seima, Ikenem a Ugun.




Za tmy docházíme do vesnice Hitugi. Jeden místňák nás nechal postavit stan u něj na zahrádce. Jdeme spát. První den v pohoří Jayawijaya máme za sebou. Nepršelo, nebylo bláto, nešli jsme džunglí a ani kopce zatím nebyly tak strmé jak nám bylo líčeno. Uvidíme následující dny nakolik bylo vyprávění našich informátorů a předchůdců přehnané či nikoliv.

PRVNÍ SETKÁNÍ S YALIJSKOU REALITOU

Je 10.2.. Ráno balíme a vaříme. Místní nám ukazují luk a šípy. Chtějí nám je prodat. S ničím se tahat nechceme, ale zkusit střelbu musíme. Poprvé uplatňuji svoji chatrnou znalost několika yalijských výrazů a pojmenovávám šíp na ptáky. Pro šíp na prasata a pro šíp na lidi má yalijština odlišné výrazy, stejně jako eskymáci mají více výrazů pro sníh. Dále je nám nabízena kamenná sekery. I tu musím vyzkoušet. Pochopitelně mě nezajímá nějaký nefunkční suvenýr, ale jen prakticky využitelný pracovní nástroj. Tím už tyto kamenné klíny zřejmě ratanem upevněné k dřevěné rukojeti nejsou. Po pátém úderu do kmene se začíná kámen uvolňovat a pukat. Okamžitě přestávám nástroj testovat. Nerad bych se dostal do situace, že ho budu muset koupit.
 

 

Dnešní Yaliové už používají výhradně železné nástroje a mačety, kamenné opustily. Nesmíme se jim divit. Až vám bude zase někdo v českých médiích tvrdit něco o době kamenné, nevěřte mu. Svět, o kterém jste si mysleli, že už dávno neexistuje, skutečně již neexistuje.
 

Vyrážíme na cestu. Hned za vsí kupujeme něco místního k snědku. Vůbec netušíme, o co jde, ale testovat se musí všechno. Indonéské prostředí tu už ale připomíná jen pozdrav, který Papuánci z indonéštiny ochotně převzali a indonéské rupie, které tu fungují jako platidlo. Údajně se ta pochoutka jmenuje „seru“. Není to sice nejlepší název pro poživatinu, ale chutné to je. Je to cosi, co se podává ohořelé, vylupuje se to a uvnitř jsou jakási jádra.



 

Celý dnešní pochod kopírujeme víceméně ve stráni po vrstevnici tok řeky Mugui, která se vlévá do Baliemu. Krajina je stále zemědělská. Nelze si ale představovat, že se jedná o pole, jak je známe u nás. Tady jsou políčka v tak prudkých svazích, že jsou až stěží schůdná. Osázená jsou téměř výhradně batáty, sem tam tarem. Batáty jsou základní potravinou Yalijů. Jedná se o hlízovité rostliny, které plní funkci našich brambor. Taro, indonésky keladi, je na tom obdobně. Kdo chce znát víc, jistě si najde nějakou speciální publikaci.

 

 

Cestou procházíme vesnice Duarima a Soasimo. Poprvé nahlížíme do chýší a seznamujeme se s tradiční výrobou síťované tašky sum. Dnešní pochod končíme již kolem třetí hodiny ve vesnici Yohosim. Stejně jako naši předchůdci Alena a Dany z Brna. Zjišťujeme tím pádem, že jejich tempo je rozumné, a tak ho budeme nadále považovat za měřítko našeho posunu tímto pohořím.

yOHOSIM – PAPUÁNSKÝ HOLLYWOOD

Vesnice Yohosim má airstrip. Ten končí skálou, na které je umístěn velkými písmeny nápis WELCOME, přesně ve stylu nápisu HOLLYWOOD. Paráda! Yohosimští jsou na turisty připraveni. Mají tu i návštěvní knihu. Zapisujeme se. Jeden z nás jako turista, druhý píše své jméno do kolonky průvodce. Za spaní se tu platí. 25 000 Rp za stan nebo 25 000 Rp za osobu ve větším chýšovitém příbytku s ohništěm uprostřed. Volíme příbytek. V ceně je i večeře: kousek prasete, batáty, rýže a jakási kapusta. All inclusive na území lidojedů. K dokonalosti už chybělo jen pivečko. A nebo moravská slivovice. A tu jsme měli (Pepo dík), tak jsme si ji dali. Samozřejmě ne před zraky našich papuánských hostitelů, i když před jejich zraky se dá těžko někam schovat. Pokud totiž zrovna nepozorujete vy Papuánce, pozorují Papuánci vás. A to poměrně důkladně. Ale to už padla tma a byl čas jít spát.

 

 

Dnes je 11.2.. „Jen co zašustil spacák, už koukali pod dveřma“, píše si ve svém deníku Petr. Vidíte to, já vám říkal, že to je permanentní sledovačka. K snídani dáváme ovesnou kaši. Teď radši z Petrova deníku nebudu citovat, není to jeho oblíbené jídlo. Platíme a vyrážíme dál.

DÁLE OD WAMENY DÁLE

Cesta je poměrně pěkná, taková papuánská dálnice. To je opak pěšiny o šíři jednoho chodidla, která je tady v horách Jayawijaya hlavní logistickou tepnou. Uvádím to mimojiné také proto, abych vyvrátil další mylné představy, a sice představy permanentního prosekávání se bujnou vegetací. To by nikdo dlouho se silami nevydržel a nikam by nedošel. Po hodině cesty přichází první zásadní rozcestí, na kterém nevíme kudy dál. Rozhodujeme se čekat, zda nepůjde někdo kolem. Nikdo delší dobu nejde, a tak se nakonec na jedné cestě shodujeme a vyrážíme vlevo. Teď vede většina cesty po pokácených kmenech, a tak si potrénujeme i rovnováhu. Určitě se nám to tu bude hodit. Naštěstí je stále sucho, takže klády nekloužou. Svítí sluníčko a my se musíme pečlivě mazat. Je to oslava přírody. Docela si to vychutnáváme. U potoků děláme přestávky na pití. Vody je všude dost, a tak ji s sebou netaháme. U jednoho většího potoka dáváme koupel a lehké praní. Horská bystřina o ideální teplotě s výhledem na okolní kopce mi připomněla obdobnou koupačku ve Venezuele s výhledem na stolové hory. To jsou okamžiky pohody, na který se nezapomíná.
 


 

Další vesnicí na naší cestě byla Kiruna. Je poměrně roztahaná a místní nebyli dvakrát přívětiví. Ale nic zásadního nehrozilo. Za vsí malinko bloudíme, ale nakonec opět nacházíme pokračování pěšiny. Jdeme podél nějakého většího toku, jehož jméno neznáme, neboť ho nemáme ani na našem misionářském plánku. Cestou míjíme vyplavenou vesnici. Počasí nám zatím opravdu neuvěřitelně přeje.

O TOM, ŽE PAPUÁNSKÉ PRALESY SKRÝVAJÍ BUDOUCÍ OLYMPIJSKÉ VÍTĚZĚ VE STEEPLU A ŽE NE KAŽDÁ VESNICE JE SKUTEČNĚ VESNICÍ

Za bývalou vesnicí opouštíme koryto říčky a dále pokračujeme pralesem. Konečně to houstne. Tady už se nejedná o zemědělskou krajinu. Stezka nás vede střídavě k říčce a zase od ní. Pak ale vše nasvědčuje tomu, že budeme muset po spadaných kmenech říčku přejít. Petr přešel, ale mě se moc nechce. Hlavně představa pádu a nedostupnost pomoci mi poněkud svazuje nohy. Když už se odhodlávám následovat Petra, objevuje se proti nám Papuánec. Jde z Wanioku, což by dle mé mapky měla být vesnice o údolí vedle, a tvrdí, že cesta vede dále po tomto břehu. Petr se tedy vrací a pokračujeme podle rady onoho Papuánce po tomtéž břehu řeky. Po levé straně míjíme pondok ( = nahrubo postavená chýše určená k náhodnému přespání ) a stoupáme dál zužujícím se korytem teď už potoka. Jdeme od pondoku už asi dvě hodiny a začínáme mít pochybnosti, zda se cesta neodpojila od koryta někam do lesa. Sledovat pěšinu v horské džungli není až zas tak náročné jako v džungli nížinné, neboť horský terén přeci jen brzdí fantazii místních při vytváření alternativních stezek, kritická místa se tu ale také najdou, zejména právě tam, kde cesta opouští koryto vodního toku. Takové místo lze snadno přehlédnout, zvláště mění.li se v místě často stav hladiny vody. Naštěstí nám nebe opět na zem seslalo v kritický moment místní Papuánce. V protisměru se k nám blíží hned celá skupinka. Na nějaké cestě tedy jsme.

 

Náš dnešní cíl zní Mulupag. Ptáme se tedy na něj, ale Papuánci ukazují zpět dolů. To je divné. Žádnou vesnici jsme nemíjeli. S jedním se tedy dohadujeme, že nás tam dovede. Chvíli klesáme zpět korytem a pak se oddělujeme. Nejdeme ale do kopce nebo po vrstevnici, nýbrž stále klesáme. Papuánec navíc nasadil neskutečné tempo, které je ale pro ně naprosto typické. Pralesní pěšina je úzká, prudká, samý kořen, samý kámen. Navíc jsou přes ní popadané klády. Je-li možné nějakou z nich využít jako část cesty, okamžitě se stává tak jak padla částí cesty. To jsou ty nejhorší úseky pro nás, nepapuánce. Papuánec si naopak libuje, jak mu ta cesta sviští, zatímco my svištíme po dvou třech krocích po zádech z klády dolů. Kdo není Papuánec, chce-li bezpečně neodřen a nepolámán dojít k cíli, musí pokud možno na kluzké kořeny a kameny nešlapat. Papuánci to vidí jinak – lehkonoze přeskakují z kořene na kámen, z kamene na kořen a už je máte z dohledu. Nic nepomůže ani krásné počasí. Tady, pod neprostupnou klenbou pralesních velikánů a v hustém podrostu, i za tak pěkného počasí, jaké nám teď přeje, nic nevysychá a všechno velmi klouže. Je třeba ještě dodat, že Papuánci veškeré cesty absolvují samozřejmě bosí. A jejich rozpláclé široké chodidlo s extrémě tlustou kůží tomu odpovídá. Jestli i je bude chtít jednou Baťa obout, bude muset zavést nejen číslování bot do délky, ale i do šířky.
 

 

Špinaví a poškrábání od pádů, sotva stíhající našeho dočasného průvodce, za půl hodiny scházíme to, co jsme poslední dvě hodiny stoupali nahoru. Ocitáme se před oním pondokem, který jsme u řeky míjeli. A dozvídáme se strašnou zprávu: „Ini Mulupag“. (= To je Mulupag.). Tak tedy Mulupag není vesnice! Jít znovu dvě hodiny nahoru, plus nějakou hodinu k tomu a pak hledat uprostřed pralesa místo pro stan si už dnes nemůžeme dovolit. Do tmy bychom to nestihli., a tak dnes přespíme v přístřešku zvaném Mulupag. Koneckonců spalo tu i naše měřítko, brněnská dvojka Dany a Alena

MALÉ ZÁLESÁCKÉ ŠKOLENÍ

V pondoku už je nastěhován jeden papuánec. Zdravíme se s ním. Zdá se, že yalijové si indonéské pozdravy osvojili a sami je iniciativně používají. K tomu si téměř vždy chtějí s vámi dlouze potřást rukou. Pozdravení máme za sebou a Petr se jde mýt. Mě se nechce.

     Ukazuji na ohniště a snažím se říct yalijsky oheň. Papuánec celkem rychle pochopil, co po něm žádám. Tak se stávám prvně v životě svědkem rozdělání ohně tradičním způsobem. Papuánec vytahuje smotaný kus zřejmě ratanu, zvaný v yalijštine „sehene“. Najde si vhodný kus klacku, který následně na jednom konci rozštípne do vidličky. Klacek podestele suchým kapradím, které v pondoku současně slouží jako podestýlka a pod klackem provlíkne sehene. Pak střídavě tahá za oba konce sehene, takže na klacku dochází ke tření. Netrvá to ani 20 sekund a objevuje se kouř. Papuánec stupňuje tempo. Za dalších pár sekund si už všiml, že jedno stéblo doutná. Bere tedy chomáč kapradí do dlaní a snaží se rozfoukat oheň. To je možná ta nejsložitější fáze. Je nutno zvolit správný úhel i sílu dechu. Asi za minutu se v jeho dlani objevuje plamen. Tak tohle jsem chtěl vždycky vidět.
 

Pamatuju se, že na jednom táboře jsme se jako děti o něco podobného pokoušeli. Technika tření byla sice odlišná, za pomocí luku, ale princip byl stejný. Tenkrát byl mezi námi jeden extrémně vyvinutý jedinec, nějaký Láďa Malina, ale ani tento nejnadupanější borec oheň nerozdělal. Dosáhl jen kouře. Musel jsem to zkusit. Dal jsem do toho veškerou sílu, ale to zřejmě není ta správná metoda, neboť po několika okamžicích jsem sehene přetrhl. Zkouším to tedy znovu a soustředím se nikoliv na sílu, ale na pravidelnou frekvenci tahu za sehene. Zjišťuji, že dále je nutno dbát na to, aby sehene klouzalo po stále stejném místě klacku. Kouře jsem dosáhl, ale vznícení už ne. Petr na tom byl stejně.

 

 

S blížícím se večerem nás oba Papuánci opustili a vydali se do Kiruny. Přesto jsme tu nezůstali sami. Zanedlouho dorazili jiní dva, kteří podle všeho podnikali nějakou delší cestu mezi vesnicemi. To je poměrně běžný jev a z literatury znám, že například pro sůl do solných jezírek chodili i třeba dva dny, jen proto, aby namočili několik banánových listů. Naši spolunocležnící si chystají večeři. Opékají si malé kukuřice. Dostáváme od nich ochutnat. Jsou vynikající. Na oplátku jim dáváme ochutnat naši instatntí polívku. Pak už jen usrkneme naší společnice slivovice a jdeme spát. Ačkoliv jsme v tropech nejtropovatějších je tu v noci poměrně zima, a to i v našem lehkém spacáku. Papuánci však nemají nic a jsou skoro nazí. Celou noc sedí na bobku kolem ohně, jakoby ho objímali. Je to pro ně jediný způsob jak přečkat noc na cestě. Pokud by nocovali v chýši, skýtala by jim mnohem větší komfort než tento pondok. Chýše Yalijů jsou totiž dvoupatrové. Dole je ohniště a další věci nezbytné pro jejich každodenní život, zatímco nahoře je patro, kde spí. Kouř z ohniště dole postupuje chýší vzhůru, prostupuje přepážkou mezi patry a doslova udí své obyvatele ležící na patře. Bez oblečení tak mohou přečkat i chladné noci. O tom, jak asi musí být yalijové prouzení vypovídá silný nános černě se lesknoucího dehtu na stropě spodního patra chýše.

VZHŮRU DO DRUHOHOR

Je 12.9.. Sotva se rozednilo, Papuánci se vydali na cestu. My dlouho zápasíme s ohněm, abychom se mohli nasnídat. Kam se hrabeme na Papuánce. Po snídani vyrážíme korytem vzhůru tak, jako včera odpoledne. Potok slábne a tam, kde se spojují dva prameny vytváří rozcestí. Intuitivně volíme, kterým pokračovat dále vzhůru. Dostáváme se až skoro k pramenu. Je tu malá plošina. Máme hlad, a tak se chystáme něco poobědvat. Někdo přichází. Je to Osman. Tak se zdá, že přeci jen někoho ulovil, komu by mohl dělat průvodce. Jsou to dva kluci – Američan a Angličan. Dáváme s nimi krátkou řeč. Diví se, že jdeme bez původce, a tak jim vysvětlujeme naše postoje. Za 10 minut už zase pokračují vzhůru. Osman jim nese jeden batoh, nezdržují se na rozcestích, a tak asi dost letí. Myslím, že nemohou mít čas se ani dívat kolem sebe. Takhle by mě to rozhodně nebavilo. Za chvíli pokračujeme i my. Když už stezka nemá kam dál stoupat otevírá se před námi náhorní plošina.  



 

Žasneme. Zde ve výšce kolem 3000 m.n.m. již není prales. Za to je tu něco, co jsem si při cestě na Papuu zaručeně nechtěl nechat ujít – stromové kapradiny. A ne málo. Celá náhorní plošina je mírně zvlněná tak, že se skládá z několika mělkých a širokých pánví, jenž jsou téměř ze všech stran kryty. Právě zejména tyto pánve jsou vyplněny doslova lesem 3 až 5 metrů vysokých stromových kapradin. Opravdu krajina jak z Buriánových obrázků pravěku. K dokonalosti dojmu chybí snad jen nějaký ten dinosaurus, i když to bychom asi honem měnili názor.

 

Narychlo pořizujeme nějaké snímky této úžasné krajiny, kterou byste v jiných částech světa jen těžko hledali. Počasí se totiž začíná kazit. Sluníčko už nesvítí a vypadá to i na déšť. V duchu si vyčítám, že jsme s obědem nějaký čas nepočkali. Kvůli tak přízemní potřebě teď máme špatné světlo na fotografování. Nesmíme si tím ale nechat kazit náladu. Čekat na lepší počasí si tu nemůžeme dovolit, a tak pokračujeme po plošině dál. Cestou si všímáme, že z některých kmenů stromových kapradin trčí zajímavé velké parazitické rostliny. Terén začíná být podmáčený. Po půl páté docházíme na místo zvané Womkulo. Opět se nejedná o vesnici, ale jen o pondok. Osman se svými svěřenci jsou již nastěhováni uvnitř. I my tu budeme nocovat. Z trávy si vytvářím doslova královské lože, plníme si žaludky, chvíli debatujeme a pak jdeme spát. V noci je ještě větší zima než minulou noc, je vidět, že jsme už dost vysoko. Osman se choulí kolem ohně, bez spacáku, ale oblečen. Je to už takový městský Yalij z Wameny.

 

Ráno 13.2. zvažujeme výstup na Elit. To by měl být nejvyšší vrchol, který trčí z této náhorní plošiny. Převýšení by už nemělo být tak velké. Vrchol má mít nějakých 3600 m.n.m.. Od Osmana se však dozvídáme, že z Elitu bychom se museli vracet stejnou cestou zpět sem. Navíc počasí není zrovna ideální pro nějaké výhledy. Proto tuto variantu opouštíme. V plánu máme stejně pokus o výstup na ještě vyšší Trikoru, tak snad o moc nepřijdeme.



 

Osman a jeho svěřenci putují také jako my do Anggruku. Chceme je nechat vyjít jako první, když tak ženou, ale ráno se nějak nemají k odchodu. Jsou horší než my, a to je co říct, protože nám vždy nejméňě hodinu trvá než sbalíme a uvaříme. Jdeme tedy první, zpočátku potokem, pak pěkný lesem, kde se mísí stromy a stromové kapradiny. Zde jsme dohnáni a předehnáni. Mimo jiné i proto, že oni mají z Anggruku zamluvené letadlo. My ne. My máme jen dvě až tři varianty pěší cesty zpátky a vyčleněný jeden týden na její realizaci.



 

Před polednem objevujeme celkem velký vstupní portál do jeskyně. Shodujeme se, že musíme vlézt dovnitř. Portál vzbudil velké očekávání. To však nebylo naplněno. Za portálem byla sice dutina o velikosti cca 30x30x30 metrů do níž z jedné strany vtékala z pukliny ve skále říčka a na druhé straně jinou puklinou jeskyni opouštěla, avšak z tohoto sálu se nedalo ani na jednu stranu pokračovat. Po chvilce dalšího putování zmizel les a před námi se zjevil rozlehlý mokřad. I stromové kapradiny ubyly. Na této rovné a podmáčené ploše malinko tápeme, jaký azimut zvolit. Podmáčený terén nám totiž nedovoluje rozpoznat nějakou pěšinu. Místní, kteří tudy také chodí, zřejmě navíc volí každý svou trasu. Shodujeme se, že Anggruk by měl být zhruba na východ, a tak pokračujeme východním směrem. Jen nás trochu zneklidňuje, že na horizontu nevidíme nikde Osmanovu družinu. Počasí se nezlepšuje. Teď navíc i mrholí. Místy se boříme po kotníky do vodou nacucaného mechového podrostu a i tam, kde to není tak hrozné se zem pod námi pěkně pohupuje. Celé plato je navíc plné krasových závrtů. Většina pohoří Jayawijaya je zřejmě vápencová a bude tu velké množství dosud neprozkoumaných krasových útvarů. Myslím, že je stejného původu jako Alpy a rozlohou se s nimi může také rovnat. Nejvyšším vrcholem je dokonce předčí.

Z DRUHOHOR AŽ NA KONEC SVĚTA

Cesta přes plato se nám zdá být nekonečná. Ačkoliv vidíme na konec, nijak zvlášť rychle se k němu nepřibližujeme. Není si ani skoro kde odpočinout, všude je podmáčeno. Když docházíme asi před pátou na konec pláně, jsme už celkem unaveni. Uvažujeme o táboření, ale podmáčený terén je nyní pro změnu vystřídán ostrou skalkou. Místo, kam by se dal postavit stan tu prostě není. Překonáváme proto skalku a ocitáme se doslova na konci světa. Plato se tu ostře láme dolů. Pod námi je jen obrovská díra, z níž stoupá vzhůru bílá mlha.


 

V kolmém srázu objevujeme pěšinu. Nezbývá, než započít s klesáním. Jde to pomalu. Vlhká skála klouže a to nám na jistotě našich kroků nepřidává. Stezka klesá takřka kolmo dolů. Kde je skála příliš kolmá a hladká, jsou vztyčeny jakési provizorní žebříky z klacků. Snad nejsou dimenzovány jen pro lehké a malé Papuánce. Klesáme takto už dvě hodiny, přičemž k žádné zásadní změně terénu nedochází, když nepočítám občasné nahrazení holé skály pohyblivým suťoviskem. Směr postupu je stále kolmo dolů a pod námi je stále jen bílá mlha. Za to rychlost postupu jsme od začátku zdvojnásobili. Tma se nezadržitelně blížila. Jediné co teď nesmíme, je zůstat tady ve skalách, až definitivně padne. Tohle vědomí bylo to, co stupňovalo naše tempo. Je už dávno po půl sedmé, když se dostáváme na malý ostroh. Mraky pod námi se malinko protrhaly, takže můžeme tušit zelené moře pralesa pod námi. Odhadujeme to nejméně na další jednu hodinu sestupu a pak ještě tak hodinu pralesem k nejbližší vesnici. Tento ostroh nám bude pro dnešní přenocování muset stačit. Odstraňujeme proto několik kamenů a stavíme stan na jediné místo, které přichází v úvahu. Nemáme ale žádnou vodu. Protože jsme cestou doposud vždy alespoň jednou za hodinu míjeli nějaký vodní tok, chodili jsme bez vody. I zde byla na dohled voda. Na skále kousek od nás tekl nebo spíše padal potůček. Jak se k němu ale dostat? Petr se o to pokouší. Zatím zkouším vymačkat vodu z mechu, jež visí na okolních stromech. Dalo by se tak získat dost vody na vaření, ale Petr se nakonec k vodě probojoval. Vaříme už za tmy a pak hned jdeme spát. Těšíme se na ranní východ slunce.

 



     Ráno dne 14.2. vstáváme brzy. Skála je ale orientována spíše na severovýchod než na východ, takže když zahlédneme kotouč slunce, je už dost vysoko. Když nahazujeme po rychlosnídani batohy, schází shora nějaký Papuánec. Valí oči, kde že jsme to spali. Jak rychle přišel, tak rychle odešel. Jejich tempo v tomto terénu a naboso je opravdu obdivuhodné. Jestli někdo někdy sesadí ve steeplu z trůnu Keňany, budou to určitě Papuánci. Chvíli nám trvá než se dostaneme do našeho sestupového tempa, ale už to není ono, jak včera večer. Strach ze zranění a nedostupnost pomoci nám nedovoluje podat včerejší výkon. Náš odhad ze včerejška se ukazuje být správný. Po hodině sestupu se vnořujeme pod klenbu pralesa. Tady vesničani upravili stezku tak, že je celá umístěná na kládách. Jak už jsem psal výše, to je pro nohu středoevropana horší než bahno po kotníky (V případě bahna po kolena, bych se ale poslušně radši vrátil na ty klády J ).

ZKRATKOU DO ANGGRUKU

Začínáme potkávat místní Yalije, vesnice se tedy blíží. Konečně potkáváme i jednoho staříka, který má kromě koteky, yalijsky zvané humí, i ratanové obruče kolem pasu, což je nebo spíše bývalo pro Yalije typické.
 


     Je velmi malého vzrůstu. Odhaduji to tak na 150 cm. I tím jsou Yalijové typičtí. Patří totiž k několika většinou již vymřelým kmenům, o kterých lze mluvit jako o Pygmejích. Ani tento výškový handicap jim v minulosti nebránil získat pověst nebezpečných válečníků. To je ale dnes již minulost stejně jako kanibalismus, jehož masové rozšíření a význam byl vždy sporný a psalo se o něm více jako o atrakci než aby byl někdo schopen o něm napsat seriozní pojednání. Náš děda neměl chybu. Byl příjemný, upovídaný a ochotný se nechat fotit. Byl ozbrojen lukem a trojhrotými šípy s protisměrnými háčky na lov ptáků. Dále měl s sebou sekeru, nikoliv však kamennou, ale kovovou. Na hlavě měl sum a v něm ilit. Rozuměj: na hlavě měl síťovou tašku visíce přes záda a v ní pláštěnku z palmových listů.
 


     Před vesnicí Prongoli, která měla být naším dalším dílčím cílem, se na nás nabalují tři místňáci a chtějí nám nést batohy a dělat průvodce. Na naše slova, že si vše poneseme sami nic nedbají a stále se nás drží. Vyhýbáme se vesnici Prongoli a nakonec i vesnici Piliem a míříme nějakou přímější cestou směr Anggruk. Přecházíme nějakou říčku a děláme si picí přestávku.


 

Dlouho se nemáme k odchodu. Kluci už viděli, co pijeme, kolik pijeme, z čeho pijeme, jak šumí šumák, co máme v batohu, prohlídli si důkladně jak vypadáme… a začínají se nudit. Zdá se, že jsme je dostali tam, kde jsme je chtěli mít – aby o nás ztratili zájem. Vytahují malé kartičky a začínají hrát nějakou hru. K mému překvapení o indonéské rupie a hned o poměrně vysoké částky vzhledem k tomu, že peněžní výdělek je tu takřka nemožný. V jednu chvíli hráli dokonce i o 5000 rupií. Hazardní hra je zcela pohltila, takže jim už nevadilo, že jsme se mezitím vytratili.   

           

Zkratka, na kterou nás tito kluci navedli, byla poměrně málo zřetelná. Došli jsme na nějaká políčka. Místní zemědělec nás však ochotně navedl na správnou cestu. Na políčku, které bylo mimochodem krásně upravené, pracovalo spolu oním zemědělcem i několik tradičně oděných nebo přesněji řečeno spíše tradičně neoděných Yalijek. Kromě dvoudílné sukénky kem a sumu jim mezi povyslím poprsím visely jen nějaké korálky.

 

Bylo zase hezky a sluníčko z nás vysávalo energii. Využili jsme toho a v nejbližším vhodném potoce jsme opět provedli kompletní očistu. To byla velká atrakce pro pět dětí, jenž nás vyprovázely. Stejně tak i to , že se mohli podívat na svět hledáčkem našich fotoaparátů. Byla to pohodička. Nálada se nám zhoršila, až když se Petrovi povedlo nějakým nedopatřením otevřít foťák uprostřed nafoceného filmu. Přišli jsme tak o několik určitě povedených fotek. Ale když se nám nestane do konce výletu nic horšího, tak to bude super. Čistí a vypraní vyrážíme dál, ale za pár minut na sebe zase nanášíme obligátní dávku bláta. To prostě k Papui neodmyslitelně patří.
 

Chvilku jsme šli skoro po rovině, a tak si to vychutnáváme, jinak ale zdejší cesty vedou jen do kopce a nebo z kopce. Políčka už dávno skončila, stejně jako rovinka a my se opět noříme do pralesa a šlapeme strmě do nějakého kopce. Cestou míjíme druhé a poslední turisty na tomto treku. Jsou to Italové, kluk a holka s průvodcem jménem Izák. Myslím, že jsem  viděl zmínku o něm v nějakém průvodci nebo někde na na nějakých stránkách na internetu. Je to jeden z těch, co mají reklamu a účtují velké peníze. Spolu s nimi jdou ještě také další dva  nosiči.
 

 

Začíná pršet a prší stále víc. Cesta se zhoršuje, občas je to skoro močál. Přehupujeme se přes hřeben a klesáme dolů. Po hodince klesání se opět objevují políčka. Jsme celkem promočení, a tak jsme rádi, že nacházíme uprostřed políček pondok. Velice se nám zamlouvá. Neteče do něj a je tu i nějaké suché dřevo.


 

Za chvíli přichází z pole nějaký yalijský děda. Přichází k nám do pondoku. Rozdělává oheň a chystá se si opéci pár batátů. Také od něj nějaké kupujeme. Myslím, že za šest velkých kousků jsme mu dali 5000 Rp. Byl spokojen. Pak přichází ještě jeden děda. Všichni čtyři si pochutnáváme na pečených batátech, zatímco Papua kolem nás se utápí v loužích dešťové vody. Dědové si po večeři ještě dávájí mezi Papuánci obligátní cigárko z listů kdovíjaké rostliny a něco spolu diskutují. Pak se zvedají a odchází s nákladem batátů v sumu domů. Vyzývají nás, abychom je následovali, ale nám se tu líbí. Dnes budeme nocovat tady.
 


     Ráno 15.2. je nádherné počasí. Úplně modrá obloha. Snídáme česněčku s batáty a vyrážíme na cestu. V dálce pod námi vidíme vesnici. Anggruk už nemůže být daleko. Jak se blížíme, okamžitě si nás začínají všímat děti. Do vesnice tak skoro vždycky docházíme s houfem dětí kolem sebe. Neustále nás obíhají, předbíhají, jsou za námi, před námi, vedle nás, že pro ně není pomalu ani kam šlápnout.
 


     Vesnice se jmenuje Hompogi. Zdržíme se tu jen chvilku. Cestou z vesnice se nás drží nějaký vesničan. Vypadá trochu divně, pak nás ale nechává jít. Děláme zásadní chybu. Na rozcestí se vydáváme dolů k řece místo abychom postupovali dále po vrstevnici podle ní. Pěšinka zřejmě vedla jen někam k políčkám ve stráni. Petr ale tvrdí, že na druhé straně řeky vidí cestu. Sice nic nevidím, ale když už jsme sestoupili až sem, můžeme až k řece dojít a risknout to. Poslední úsek klesání se dostáváme na suťovisko kombinované se skálou. Nevypadalo to tak obtížně, ale celkem nám dalo zabrat. Petr je už dole, ale já zůstávám viset v půli a zjišťuji, že nemohu ani nahoru ani dolu. Riziko pádu se mi zdá obrovské. Petr se ke mně škrábe nahoru, dochází však ale tomu, čeho jsem se obával. Padá a sjíždí o pár metrů zpět. Naštěstí má jen pár škrábanců. Nakonec se mi podaří sestoupit mezi nějakými křovisky, kde mám naději se při případném pádu zbrzdit.
    

Teď jsem oba dole u řeky. Jsme poškrábaní, a tak provádíme dezinfekci našich ran. Nemáme ani vodu a řeka je po včerejším dešti strašně zkalená. Navíc zjišťujeme, že to, co se shora zdálo jako snadno broditelné, je při pohledu zblízka nepřekonatelná překážka. Cesta na druhém břehu není a po tomto pokračovat nemůžeme, neboť hned v první zákrutě je řeka ostře zařízlá pod skálu. Budeme se muset dostat zpět nahoru. Ani to nevypadá nijak složitě, ale opět jsme se přepočítali. Petr volí cestu po skále. Musíme vyrazit, protože se zatahuje. Lézt po namoklé skále není žádná slast. Vylézáme ale tak sotva 10 metrů, když zjišťujeme, že se skála enormně drolí. Tudy to nepůjde. Zkoušíme to tedy vedle mimo skálu. Je těžko představitelné, že existuje tak prudký kopec, že jde sotva vylézt. Protože to navíc klouže, ohýbám si stromky a ručkuji po nich nahoru. Náhle ale jeden váhu mého těla nevydrží a já se stromkem v ruce padám po zádech zpět. Měl jsem štěstí, že jsem nakonec dopadl na nohy. Už se tu takhle plácáme snad půl hodiny a za tu dobu jsme nevylezli snad ani deset metrů. Nakonec ale počáteční nejstrmější fázi překonáváme. Dostáváme se do jakési zřejmě minulé zahrádky, samozřejmě ve strmém kopci. Vše tu je pokryto asi půlmetrovou vrstvou popínavých rostlin. To nás nakonec zachraňuje. Střídám Petra ve vedení a jako tank brodím tou vegetací kolmo vzhůru. Jsme celí mokří oblepení všemi možnými příchytnými semeny. Ani nevnímáme, že se mezitím celkem slušně rozpršelo. Tímto šíleným houštím jsme stoupali skoro hodinu. Když jsme nahoře ani tomu nechceme věřit.

 


 

Teď už po pěšině docházíme do další vesnice. Od Anggruku nás už dělí jen údolí této řeky. Tahle vesnice je hodně v pohodě. Lidi jsou milí. Dělám tu několik zajímavých snímků. Nezdržujeme se ale dlouho, protože chceme dnes dojít do Angrruku. Pěšina nás vede zase dolů k řece. Nejprve brodíme jeden její přítok a pak přes řeku přecházíme po visutém mostě. Půl hodiny stoupáme a jsme v Anggruku.
 

ZKRATKOU DO ANGGRUKU

Místo náměstí je tu uprostřed vesnice letiště. A na něm naši známí Američan s Angličanem. Dovídáme se, že tu někde je nějaký chlápek od MAF, křesťanské letecké společnosti, která zajišťuje servis misijním stanicím. Dnes je neděle. Dovídáme se, že letadlo by mělo přiletět v úterý ráno a že nás může vzít. Cena by měla být 310 000 Rp na jednoho. To je rozumné. Jak časově, tak finančně.

 

V Anggruku je misijní stanice obsazená bělochy – manželským párem z Německa.  Zde se vykoupeme a přijímáme pozvání na čaj a kávu.  Poté jsme ubytováni v dřevěném domku. Sotva se nastěhujeme, všichni se jdou podivat, co budeme dělat. Několik se jich usadilo ve dveřích a ostatní se tísní venku a nakukují pootevřenými dveřmi dovnitř. Když už tu tak posedávají a k ničemu se nemají, rozhoduji se, že je alespoň využiji k rozšíření své znalosti yalijštiny. Přes jednu zlehka indonesky mluvící yalijku si tak začínám zaznamenávat základní yalijské výrazy.

 

Během mého učení yalijštiny mi jedna Papuánka přinesla ochutnat cosi v červené omáčce z buaméry. Chutnalo to trošku jako knedlíky. Samotná omáčka je prakticky bez chuti. Když se setmělo, skončil jsem dnešní jazykovou lekci. Naznačili jsme jim, že bychom chtěli jít spát, ale ani to je nijak nepřimělo k odchodu. A tak jsme jim prostě zavřeli dveře doslova před nosem. I tak jim to ale ještě chvíli trvalo, než se rozešli. Je tu hromada švábů, což však zjišťujeme až když je úplně tma. Zlatý chýše! Když jdu v noci na záchod, musím nejprve čelovkou posvítit na zem a dát švábům šanci schovat se. Opravdu nerad bych na nějakého šlápl.

 

Je 16.2.. Celou noc hustě pršelo. Vypadá to, že jsme dosud měli fakt štěstí na počasí. Když vstáváme, už nás za dveřmi zase čeká společnost. Jdeme vařit a dosušovat věci. Když přestává pršet, vyrážíme na malou obhlídku okolí Angrruku. Procházíme nějaké menší vesničky a šplháme na kopec nad Angrukem. Je odsud krásný výhled na všechny strany. Kdyby bylo hezčí počasí, pokusil bych se o třistašedesátistupňovou panoramatickou fotku. Když se vrátíme, kupuji od jedné místní ženy malijskou sukni. Kupuji také smotané kolo sehene, jehož funkčnost si nechávám předvést. A opravdu znovu se musím divit, jak to funguje. Bohužel ne ve všech rukách. Pro ty papuánské je to ale hračka.

 

Večer sedíme u ohně společně s místními dětmi. Jsme hoštěni. Každou chvíli někdo přiběhne a něco přinese. Batát, taro, banány a něco, co vypadá jako pórek a chutná velmi dobře. Děti se dali i do zpěvu. Zpívají nádherně, ale jsou to náboženské písně, nikoliv jejich původní, yalijské. I když jsem znal výrazy pro různé yalijské písně, jiných než náboženských písní jsme se nedočkali.

 

TÝDEN PĚŠKY A NEBO PŮL HODINY LETADLEM ?

 Dnes je úterý 17.2.. Vstáváme brzo a jdeme čekat na přistávací plochu uprostřed vesnice. Za dvě noci se švábi platíme celkem 60 000 Rp. Je šest hodin. Letadla tu v horách létají prý většinou ráno, neboť tehdy bývá nejlepší počasí. Na letišti jsou už Američan s Angličanem i poněkud divný člověk od MAF. Sedí v budce a poslouchá vysílačku. Linka MAF do Wameny je prý však zrušena. Všechna letadla údajně odletěla do Nabire, kde se koná jakýsi sjezd církevních funkcionářů. Vypadá to tedy buď na další dva až tři dny čekání nebo na pěší pochod.

 

 

Po hodině čekání se však nabízí možnost jiného letadla, a taky za jinou cenu. S očekáváním tedy hledíme nad hory až se objeví vysílačkou avizované letadlo. A opravdu. Za nedlouho k nám klesá Cesna 185 druhé zde operující křesťanské letecké společnosti AMA. Brzdí před budkou s vysílačkou. Otvírají se dvířka a z nich k nám míří americký pilot Jerry. Cena za letadlo do Wameny je 3 000 000 Rp. Jsme tu my dva, Američan s Angličanem a jedna Papuánka, které let vyřizuje německý misionář. To je 600 000 Rp na osobu. Je to celkem hodně, ale zase ušetříme nejméně týden času, který bychom jinak strávili na cestě, kdybychom šli do Wameny pěšky.

 

 

 Pilot si na dlani sečetl naši váhu a váhu našich zavazadel  a od nejlehčího po nejtěžšího nás usazuje od zadu do stroje. Dvířka zaklapnou a vyjíždíme na kopec na začátek runwaye, kde se otáčíme. Před námi je teď krátká runway vedoucí po hrbolatém travnatém pruhu středem vesnice. Za ní následuje prudký sráz do hluboce zařízlého údolí řeky  ……. A hned za ním se přímo proti nám tyčí hora. 

 

 

„Let´s pray“ , vyzává nás pilot.  Odříkává modlitbu,  kterou zakončuje sborově pronesené „ejmn“. Jen my, totální bezvěrci češi  se této litanie k bohu jaksi neúčastníme. To však neznamená, že nedoufáme v šťastný let. Jerry věří v boha, věří,  že bůh nedopustí, aby jeho letadlo někde ztroskotalo. Pokud je Jerry  dobrý křesťan a bůh ho má rád, stačí nám věřit v Jerryho. Pak už kabinu naplnil jen hluk motoru vytočeného na plné obrátky a my se dáváme do pohybu. Letadlo nadskakuje na hrbolaté nakloněné „rovině“ a když míjíme budku s vysílačkou odlepujeme kola od země. Nad údolím vykroužíme spirálou na bezpečnou výšku a kocháme se pohledem na zdejší téměř nedotčenou krajinu. Občas je pod námi vidět vysekaný pruh airstripu či závěsný most, ale to jsou jediné znaky moderní civilizace v této krajině.

 

 

Jerry má v kapse na sedadle tlustý blok s nákresy místních airstripů, včetně převažujících povětrnostních podmínek a údajů, na co je kde si třeba dát pozor. Co stránka to jeden airstrip. Dnes už je toto území zřejmě celé zmapováno, to však nemění nic na tom, že létání ve zdejších horách má svá rizika. Asi po dvaceti minutách prolétáváme kolem obrovských vápencových skal. Budeme někde kolem Pass Valley. Zhruba po půl hodině letu přistáváme ve Wameně. Let určitě stál zato. Letěli jsme velmi nízko a počasí bylo celkem fajn, takže jsme si mohli leccos prohlédnout. Jedinou skvrnou na dobré náladě z letu byl fakt, že Papuánka letěla z rozkazu misionáře zadarmo, takže se tři miliony nebudou dělit pěti, ale jen čtyřmi.

ZPÁTKY V CIVILIZACI ANEB NEJVÍCE VYDĚLÁVAJÍCÍM PAPUÁNCEM JE 200 LET STARÝ NÁČELNÍK

Je osm hodin a něco a my  jdeme hledat nějaké ubytování. I to nejlevnější ubytování ve Wameně je na indonéské poměry velmi drahé a většinou i velmi mizerné. V zásadě se jedná o kopku bez oken a bez vody. Wamena je civilizace. Jdeme směrem na pasar (=trh), odkud jezdí bema na sever. Cestou si kupujeme koblížky a snídáme. Pasar je krásně barevný. Zdejší papuánci, stejně jako leckteří jiní černoši se oblékají velmi pestře a fakt jim to sluší. Odpoledne tu nacvakám pár obrázků.

 

 

Cesta do Jiwiky netrvá ani 40 minut. V Jiwice většina bem končí, ale asfalt se táhne několik desítek kilometrů dál. Dnes absolvujeme klasickou turistickou vycházku po okolí Wameny. Stopujeme náklaďák s cestářema a popojíždíme ještě kousek za Jiwiku. Cesta tu vede podél vysokých vápencových skal, kde se nachází jeskyně. My jsem si vybrali tu nejbližší – Goa Kotilola. Za vstup se platí. Je potřeba mít s sebou vlastní světlo. Jeskyně sama o sobě ale není nic moc. Jsou v ní sice nějací netopýři, ale to je asi všechno.

 

Vracíme se pěšky zpět do Jiwiky, kde navštěvujeme chýši se slavnou mumií. Znáte z TV. J. Tady už je to obyčejný turistický průmysl se vším všudy. Za 25 000 Rp je pro vás mumie vynešena z temna chýše na světlo boží. Zdejší Danijky vám za další rupie ochotně nastavují před fotoaparát ruce s usekanými články prstů, případně hlínou pomazanou tvář, kteréžto znaky mají symbolizovat úmrtí blízké osoby. Jestli je to ale v konkrétním případě pravda, či se jedná jen o každodenní svérázný způsob obživy, je otázka. Zde v okolí Wameny se platí za každou fotku a mnohým už nestačí těch mezi návštěvníky této oblasti pověstných seribu. A těm, co se s tisíci rupiemi spokojí, je nutno dát bankovku. Pokoušel jsem se jim vysvětlit, že za dvě 500 Rp mince si pořídí to samé, co za 1000 Rp bankovku, ale nepochodil jsem. Odpoledne jsme se vrátili bemem do Wameny. Nevím jak jsou na tom Daniové dále od Wameny, ale na mě moc dobrý dojem neudělali. Alespoň, že se na nich nepřiživují Indonesané. Na pasaru chvíli řádím s foťákem a pak kupuji sum. Je to nejenom pěkná, ale i praktická věc. Využívám silného převisu nabídky nad poptávkou a srážím cenu ze 40 000 Rp na 15 000 Rp. Jaká je správná cena se však můžu jen dohadovat. Těch pár věcí, co jsme měli s sebou dávám do sumu a sum na hlavu. Papuánce i Papuánky si tím získávám na svou stranu.

  Indonezizace Wameny se mimo jiné projevuje i tím, že tu jezdí šlapací rikši, becaky. Cestou z pasaru do centra jsme si jednu najali. V půli cesty  jsem vystřídal šlapajícího,  ale bylo to peklo. Kolo nemělo šlapky, jen ohnuté osy a šlapání šlo velmi ztuha. Daleko jsem s tím nedojel. Ani Petr na tom nebyl o moc líp. Vypadá to, že Papuánce čeká nejen světlá budoucnost ve steeplu, ale zřejmě i na Tour de France. Po večeři ještě chvíli couráme po Wameně a pak jdeme spát.

KAM DÁL Z WAMENY ?

Je 18.2.. Cestu k jezeru Habema a na Trikoru jsme vzdali. Prý tam momentálně jsou lidé z OPM, což je Organizace Papua Merdeka, neboli Svobodná Papua, která občas vyprovokuje nějakou srážku s indonéskou policií či armádou. A také se nám oproti původnímu plánu už moc nechtělo. To hlavní, proč jsem se původně tím směrem chtěl vydat – stromové kapradiny – jsme viděli a byli jsme jich doslova přejedeni. Navíc cestou nejsou vesnice, takže bychom asi nepotkali zřejmě žádné lidi, kvůli nimž jsme se vlastně vůbec na tento ostrov vypravili.

 

 

Ráno jsem vyrazil na jižní trh, ale byl jsem příliš rychlý. Na trhu ještě nikdo nebyl, a tak jsem alespoň navštívil místní školu. Křesťanské náboženství tu na ty nebožáky číhá doslova na každém kroku. Nejen, že ve škole je jedním z předmětů, ale děti jsou nuceny ještě ráno před školou absolvovat jakési mimoškolní lekce náboženství. Cestou k letišti, kde jsem měl sraz s Petrem jsem si ještě prohlídl wamenský kostel.

 

 

 Petr měl zpoždění,a tak jsem se snažil zatím získat nějaké informace u MAF. Bylo tu spousta lidí. Před budovou MAF je tabule, na které se na dva dni dopředu vypisuje, kam kdo a kdy poletí. MAF tu tak zajišťuje jakousi nepravidelnou ale hromadnou dopravu malými letadly do více či méně vzdálených vesnic. Ceny jsou stanoveny zvlášť pro misionáře, zvlášť pro místní a zvlášť pro ostatní, tedy turisty. Chtěli jsme se dostat do Merauke, ale bylo mi řečeno, že do Merauke se odsud nelétá. Za to je Wamena jedno z míst, odkud se dá dostat do Senga a dále k tzv. stromovým lidem. AMA prý létá jen chartery. Jdeme tedy zkusit jiné společnosti. Zkoušeli jsme možnost letět přímo na Biak, kam létá odsud Herkules indonéské armády, ale bylo nám řečeno, že cizince na palubu neberou. Nakonec tedy budeme muset do Merauke cestovat přes Jayapuru. Kupujeme tedy letenky s nákladní společností Triganou a na palubě dost opotřebovaného Fokkeru 27 dáváme vale Balliem Valley. Let kopíruje rozestavěnou silnici směrem k Jayapuře. Už je postaven celkem dlouhý kus. Až bude dostavěna, nastanou v Baliem valley další nezvratné změny a Baliem valley se tak definitivně zařadí po bok ostatních indonéských turistických lákadel.

JAK JSME SI ZA 100 000 Rp KOUPILI PIVO, ZA  10 000 Rp NEOBTĚŽOVÁNÍ A ZADARMO ZÍSKALI DALŠÍ DESTINACI DO SURAT JALANU

Po polední jsme opět v Sentani. To, čeho jsme se obávali, je tady: náš vocásek.  Vytahujeme 10 000 Rp. a kupujeme si od něj den bez jeho obtěžování. Hned na to ještě kupujeme na zítřejší ráno letenky do Merauke. Poletíme s Celebes Xpress air. Jsou levnější než Merauke. Ubytování volíme jiné než minule a děláme dobře. Stojí stejně, ale je výrazně lepší. Na pozdní oběd jdeme do restaurace Mickey. Mie goreng tu jsou opravdu dobré. Chodí sem obědvat i piloti. Dnešní den máme jen jeden úkol: nechat si dopsat na surat jalan Merauke, popřípadě nějaké další destinace. Protože je do večera ještě daleko, a úředník jistě ještě spí, vyrážíme si nejdřív prohlídnout tržnici v Hamadi. Cesta je stejná jako do Jayapury, jen v Entropu bereme jiné bemo. V Hamadi je k prodeji dost ryb, ale to hlavní tu už proběhlo ráno.

 

Na večer v Jayapuře bez problémů získáváme do surat jalanu povolení pro Merauke. A dokonce zadarmo. Chtěli jsme ještě Muting, ale ten je prý uzavřená oblast. No nevadí, stejně zatím nevíme, kterým směrem z Merauke bude reálné podniknout nějaký výlet. Večeříme opět u Mickeyho, ale tentokráte nejsme spokojeni. Ne, že by jídlo nebylo dobré, ale poměr množství cena, nás nemile překvapil. Že je Wamena tzv. suchá oblast jsme věděli, ale pobřeží podle všech informací „suché“ být nemělo. Přesto jsme nemohli narazit na pivo, na které jsme už opravdu měli chuť. Až nějací kluci s motorkami věděli. Odvezli nás asi dva kilometry k nějakému zamřížovanému stánku. Koupili jsme 4 piva, ale za 100 000 Rp. To se nám tedy pěkně prodražilo. Navíc jsem se spálil o výfuk. To asi abych se moc neradoval, že jsem se v džungli vyhnul všem zdravotním nástrahám.

VSTŘÍC SBĚRU INFORMACÍ O  MÍSTECH, O NICHŽ NEMÁME ŽÁDNÉ INFORMACE

Ráno 19.2. odcházíme velmi brzy, neboť letadlo nám letí už velmi brzo ráno.  Do Merauke je to asi hodina letu. V Merauke jsme odchyceni hned na letišti. Zatímco ve Wameně a okolí jsme surat jalan vůbec nepoužili, tady je to to první co musíme udělat po výstupu z letadla. Hlídce současně musíme slíbit, že se zastavíme na policejní stanici.

 

 

Hromadnou dopravu po Merauke zajišťují bleděmodré minidodávky Suzuki Carry. Jezdí i z letiště a platí se jednotná cena  1000 Rp. za nástup. Necháváme se vyhodit na policejní stanici, kde nám orazítkují náš surat jalan. Pak se jdeme ubytovat. Hotel Nirmala je kousek vedle. Cena  110 000 Rp není sice nejnižší, ale jednak jsme na Papui a ne na Bali a druhak budeme zde chtít nechat nějaké věci až někam vyrazíme a tady to vypadá bezpečně.

 

Dnešní den obětujeme shánění informací o tom, kam by se odsud dalo vyrazit. Nejprve navštěvujeme kantor WWF. Zde potkáváme anglicky mluvícího Marka. Vysvětlujeme mu, že bychom rádi navštívili NP Wasur. Marko nám ale sděluje, že právě teď je k tomu nejméně vhodná doba. Je zde období dešťů a auto tedy neprojede, ale současně není dost vody pro loď. Diskutujeme možnosti návštěvy oblasti kolem Mutingu a řeky Bian, ale situace tam bude asi stejná, navíc je tam problematičtějí doprava, i když údajně silnice vede podél hranice s PNG až do Mutingu a nákladní auta by měla jezdit ráno z pasaru. Nakonec se ale rozhodujeme, že se pokusíme navštívit doporučenou plovoucí vesnici Jobí na ostrově Kimaam. Chtěli jsme se tady podívat někam, o čem nemáme vůbec žádné informace a kde nikdo z Čech zřejmě ještě nebyl. Tohle vypadalo, že by to mohlo být ono. Marko nám vyprávěl, že se tam dostal, když doprovázel před nedávnem výpravu z National geographic. To nasvědčovalo tomu, že by to mohl být zajímavý výlet.

 

 

Další zastávku za informacemi jsme učinili na správě NP Wasur. Bylo tu mnoho úředníků nebo spíše policistů, ale zdálo se, že nejméně polovina z nich ve Wasuru nikdy nebyla. Jen jeden, ten nejtlustší a největší měl evidentně zájem o přírodu a bylo možno z něj vytáhnout nějaké použitelné informace. Nedával nám ale příliš velké naděje, že spatříme klokana, který byl hlavním lákadlem, proč se sem vydáváme. Prý v létě to není problém, ale v období dešťů je to nepravděpodobné. Přesto jsme se rozhodli, že se alespoň na dva dny do Wasuru podíváme. Zatím účelem jsme si nechali vystavit povolení. Při té příležitosti jsme se dověděli, že jsme letos první návštěvníci. Vloni jich tu bylo prý celých 60. Ve srovnání s jinými národními parky to zní neuvěřitelně, ale není důvod tomu nevěřit. V celém Merauke jsme byli jediní běloši.

 

 

Na povolení jsme čekali už hodinu a stále jsme ho neměli. Úředníci nás ujišťovali, že se na něm pracuje. Po hodině a půl jsme zůstali stát jako opaření. Ten hodný policista se zájmem o přírodu nám předal 5 obálek se vstupními dopisy a rozdělovníkem, pro všechny možné složky státní moci, s nimiž bychom mohli v národním parku přijít do styku. Už jsem se setkal s různými formami byrokracie, ale ta indonéská je obzvláště vynalézavá a dovede využít  každého ještě neorazítkovaného papíru. O 20 000 Rp za povolení lehčí, za to o 5 obálek těžší vyrážíme nyní shánět nějaké informace o dopravě na námi zvolená místa. Stavujeme se v kanceláři Merpati a zjišťujeme, že do Kimaamu létá jednou týdně letadlo Twin otter. Stavujeme se i v kanceláři Pelni, neboť jednou z variant je i návštěva souostroví Aru, které patří také k velmi málo navštěvovaným částem Indonésie. Máme ale smůlu. Loď z Merauke na Aru ostrovy jezdí jen jednou za měsíc. Sice odjíždí zítra, ale to by znamenalo, že nestihneme ani Wasur, ani Kimaam a z finančních důvodů ani Biak a Padaido ostrovy. Ještě však nevíme, jak se dostat na Kimaam, takže zatím je vše otevřené. Rozhodujeme se jít do přístavu a obejít zakotvené lodě a zjistit kdy a kam vyráží. Narazili jsem na nákladní loď společnosti Citra Niaga Mandiri s názvem Patiro Sompe. Prý zítra večer pluje do Senga, přičemž zastavuje na Kimaamu. Cesta je prý možná, ale musíme do kanceláře společnosti ve městě. Zbytek dne tak trávíme hledáním této kanceláře. Nakonec jsme ji našli, ale přijít prý musíme až zítra ráno.

U ŠÍLENCE V MERAUKE

Poprvé také navštěvujeme podnik, který jsme nazvali jednoduše „U šílence“. Byl tu výborný juice alpukat – avokádový džus, který je indonéskou specialitou. Chtěli jsme si tu také dát něco k jídlu. Byli jsme vyzváni, abychom číslo objednávky napsali na papírek, a tak jsme i učinili. Po čtvrthodině, kdy se nic nedělo jsme si všimli, že restauratér sedá na motorku a odjíždí. Domníval jsem se, že mu třeba došla nějaká ingredience. Uplynula však ale celá hodina, když se náš restauratér vrátil. Začali jsme tedy urgovat naší objednávku. Jaké bylo ale naše překvapení, když nám sdělil, že jsme si nic neobjednali. Připomněli jsme mu tedy, že jsme na jeho přání ještě čísla objednávky raději napsali na papírek. Restauratér tedy vytáhl lístek, aby nás přesvědčil, že na něm žádné jídlo není napsáno, ale bylo. Začal se tedy omlouvat a hned se jal ho vařit. Když nám ho ale přinesl, nebylo to to, co jsme si objednali. Šílenec se podivoval a na svou obranu z kapsy vytáhl papírky s naší objednávkou. Opět to ale malinko popletl. No zkrátka šílenec. Ale džusy měl výborný, takže jsme pak k němu ještě několikrát zašli, ale museli jsme být pořád ve střehu. U šílence si člověk nemohl být zkrátka ničím jistý.  Večer jsme si dali každý ještě velkou rybu a přežrali jsme se. Pak už jsme si dali jen kretkový cigárko na vytrávení.

  

První co dnes ráno 20.2. uděláme je návštěva kanceláře společnosti Citra Niaga Mandiri, kde kupujeme lístky na nákladní loď do Kimaamu.  Stály 40 000 Rp, což je pohodová cena.  Loď ale vyráží až večer, takže máme celý den v Merauke. Trávíme ho na trhu, ochutnávkou es pisangu – směsi ledové tříště, nakrájeného banánu a pestrobarevných želé, procházkou po čtvrti původních obyvatel poblíž přístavu a tříděním věcí, které s sebou na Kimaam nepotáhneme. A samozřejmě návštěvou šílence.

CESTA NA OSTROV KIMAAM

V 19 hodin má loď odrážet od břehu, proto jsme se do přístavu dostavili už o hodinu dřív. Při průchodu do přístavu nám byl zkontrolován surat jalan.  Poprvé jsme si ověřili, že budeme-li tvrdit, že zápis Merauke v našem surat jalanu znamená provincie Merauke a nikoliv jen město Merauke, máme naději, že to tak bude interpretováno i ze strany policie. Odjezd na ostrov  Kimaam nám byl umožněn. Loď, ačkoliv do vyplutí zbývala ještě nejméně hodina, už byla celkem našlapaná. Stěží jsme našli volné místo na sednutí, natož na ležení. Ale pomohlo nám, že jsme cizinci, a tak nám bylo nabídnuto dát si věci do kapitánské kabiny. I ta byla dost nacvakaná, neboť snad každý člen posádky tam měl nějakého známého.

 

 

Loď odrazila od břehu v zásadě na čas, avšak až do půlnoci jsme čekali pár set metrů od břehu na příliv. Kapitán  lodi  byl Thajec. Do Kimaamu jsem měli dorazit někdy ráno, realita však byla jiná. Dorazili jsme až ve tři odpoledne. Na břehu v Kimaamu je pouze jedno rozpadající se dřevěné molo a u něj několik místních prodejců. Samotná  vesnice Kimaam je v nedohlednu. Prý je to asi 10 km po velmi blátivé cestě a nebo několik minut speedboatem. Ten však odmítáme a spolu s jedním místňákem se vydáváme na pěší cestu. Ještě před tím, ale omrkneme, copak dobrého tu prodávají.  Z lodě jsme jaksi vyhladovělí a utrmácení, tak se chceme něčím odměnit. Mají tu obrovského kraba a dva malé k tomu za 10 000 Rp a nebo obrovskou flákotinu pečeného masa z malého jelena, který tu je loven. Také za 10 000 Rp. Je to nejméně 1 kg nádherného masa. Kupujeme kus jelena, nazouváme pohorky a vyrážíme.

 

 

Cesta do Kimaamu se vleče, bahno se nám lepí na boty s neuvěřitelnou pečlivostí.  Každý krok s bahnivou koulí na noze pod žhnoucím sluncem ubírá sil. Jelikož máme hlad ukusujeme střídavě cestou jelení pečínku. Pocit hladu je tak rychle vytěsňován pocitem žízně, což v kombinaci se skutečností, že máme jen málo vody vůbec nepřispívá k pohodě. Asi za dvě hodiny konečně dorážíme do vesnice Kimaam. Ptáme se po Lambertovi. A opravdu všichni ho znají, ale momentálně je prý na lovu. Proto se ptáme po pastorovi. Každý nás za ním ochotně vede. Kromě pastora je tu však ještě jedna místní autorita – místní policajt indonéského původu. Jakmile nás spatřil, nasadil důležitý výraz a vehementně se dožadoval povolení. Jeho důležitost jsme mu nijak nevymlouvali a s radostí jsme mu ukázali náš surat jalan s povolením pro celou provincii Merauke. Chvíli se v něm pralo, zda nám mám vítězoslavně oznámit, že Kimaam naše povolení neobsahuje, ale možnost otisknout úřední razítko na důležitou listinu nakonec převážila a vykouzlila na jeho tváři v mezích prodloužené ruky státní moci blažený výraz. S posvěceným surat jalanem jsme tedy dorazili za pastorem.

 

 

Pastor byl Indonésan z Manada na severu Celebesu. Mluvil obstojně anglicky a dokonce byl prý i v Evropě. Byl naprosto v pohodě. Nechal poslat pro Lamberta a  nabídl nám zdarma stravu a ubytování. V kimaamu má poměrně velký kostel a další dvě nemovitosti. K dispozici má několik sester božích, které se o něj starají.

 

 

Po večeři přišel Lambert. Díky pastorově tlumočení jsme se s ním dohodli na ceně 200 000 Rp za dopravu do vesnice Jobí a zpět. Zítra ráno vyrazíme. Poslední, co je nutno dnes zařídit, je zajistit si místo v letadle, které odsud létá každé úterý do Merauke.  Čekat na loď je nereálné, neboť lodě jedou tak tři za měsíc a nikdo pořádně neví kdy. V jednom z dřevěných baráčků, z nichž je tato civilizací již zásadně zasažená vesnice postavena, se nachází člověk sestavující seznam cestujících. Máme smůlu. Nejbližší letadlo je obsazeno. Necháváme se tedy alespoň zapsat jako náhradníci.

PRONIKÁME DO NITRA OSTROVA KIMAAMU, OSTROVA, KTERÝ JE JEZEREM

Je ráno neděle 22.2.. Dojídáme jelena a v zápětí jsme ještě pozvaní na snídani k pastorovi. Tam na nás ještě čeká buchtovitý chleba, ananasová a jahodová marmeláda, burákový máslo, čokoláda a smažený banán. Jsme totálně nacpaní. V 7:30 začíná mše, a tak se jdeme podívat. Všechno, co má nohy, směřuje ke kostelu. Všechno, co má hlasivky, pak v kostele zpívá pobožné písně. Vatikánští musí mít radost z dobře odvedené práce.

 

 

Lambert má už půl hodiny zpoždění, a tak ho vyrážíme hledat. Nacházíme ho u vody. Má nějaké problémy s uchycením motoru na dlabanku skutečně velkých rozměrů.  Nakonec je vše ale v pořádku, a tak v 9:30 vyplouváme. Kromě nás dvou a Lamberta s námi jedou ještě jeho tři pomocníci. Nejprve kličkujeme úzkou říčkou proti proudu. Poté proud slábne a my se dostáváme do stojaté vody zarostlé travou.

 

 

Stav vody není vysoký, ale stále umožňuje plutí. V porostu jezera jsou úzké vodní cesty, kudy teď proplouváme. Stále častěji se ale do motoru zamotávají vodní rostliny. Lambertovi pomocníci vytahují z lodi bidla z řapíku mohutného listu ságové palmy. Postup vpřed je teď pomalý, ale jistý.  K vodní trávě se teď přidávají i mohutná křoviska z rostlin, které svou stavbou připomínají spíš rostliny sukulentní než vodní. Místy je vodní cesta tak úzká a klikatá, že se naše dlouhá loď ztěží vytočí. Občas míjíme menší dlabanky vezoucí náklad sága či jiného zboží k prodeji v Kimaamu.

 

 

Asi po třech hodinách plavby se dostáváme pod klenbu prvního ságového háje. Mezi ságovými palmami tu jsou ve vodě postaveny plůtky, které vyznačují hranice mezi jednotlivými ságovými zahrádkami. Voda je tu temná až černá a světle zelené listoví palem se v ní nádherně zrcadlí. Míjíme první plovoucí vesnici. V místech větších usazenin tu jsou zřejmě za lidského přispění vybudovány ostrůvky velké tak akorát pro jeden příbytek, popřípadě malou zahrádku banánovníků.

 

 

Ti movitější pěstují dokonce prase, které je doslova obestavěno pagodou z mohutných ságových špalků. Podle prvního kontaktus místními lidmi lze usuzovat na to, že žijí stále svým tradičním způsobem života, ale Kimaam je relativně snadno dostupný, takže nepochybně vědí o světě mimo jejich velkou louži a znají mnohé předměty tohoto světa. Většina obyvatel je oblečena, jen málokterá žena chodí nahoře bez. Na první pohled je však zřejmé, že tato oblast je stále zcela mimo turistický ruch, který se už pomalu prokousává i do horských oblastí Papui.

 

Míjíme i nějaká ságoviště a vyplouváme ven ze ságového háje. Po další asi půl hodině plavby se dostáváme do míst, kde vodní rostlinstvo ustupuje a jezero připomíná skutečné jezero. Slunce se do nás mocně opírá a já nestačím namáčet čepici do vody. Posádka naší lodě nás ubezpečuje, že krokodýli tu nejsou, a tak si děláme na jednom takovém jezeru uvnitř jezera přestávku. Skáčeme do vody. Je to paráda, ale voda nás nijak neosvěžila, neboť je velmi teplá. Členové naší posádky ji normálně pijí, my ji radši předem dezinfikujeme. Pak pokračujeme travnatou plání dál do středu ostrovu. Cesta už začíná být dost únavná. Už se ani nesnažím fotit vodní ptáky, kteří vedle nás občas vystřelí z trávy k nebi. Před čtvrtou konečně doplouváme do vesnice Jobí. Vesnici Jobí na mapě nemáme, ale měla by být už velmi blízko vesnice Uwebu, která na mapě je.

 

Vesnice je složena z několika ostrůvků, přičemž na každém z nich stojí jen jedna chatrč obývaná jednou rodinou. Každý obyvatel vesnice  sotva umí chodit má svou vlastní dlabanku odpovídající jeho velikosti. Do těch nejužších z nich se nedá ani vměstnat. Udržet se v této loďce chce opravdu dlouhý trénink. Pád od vody často následuje už při pokusu o nástup, což vyvolává u místních ohromné veselí. Není se co divit, když i starci a stařeny takovou loďku s bravurou ovládají i ve stoje.  S Petrem si každý půjčujeme jednu loď, která stabilitou alespoň trochu odpovídá našim schopnostem a  s pádlem v ruce vyrážíme na exkurzi blízkého okolí.

 

 

Seznamujeme se s místními dětmi, které nás vedou na své oblíbené místo, kde z osamoceného stromu skáčí do vody. Slunce už je níž a atmosféra je báječná.  Rozhoduji se risknout utopení foťáku a vracím se pro něj do jedné z chýší, kde máme složeny naše věci. Vody je tu momentálně tak akorát, že na místě doskoku stačím. Po krk ve vodě s foťákem nad hlavou pořizuji několik snímků proti nebi. Uvidíme, co z toho vyjde, ale pohled na pahýl stromu obsypaný lesknoucími se černými těli byl opravdu zajímavý.

 

 

Se západem slunce se vracíme do chatrče. Dostáváme jakousi ságovou palačinku. Petr si celkem libuje, já však ságo opravdu nemusím. Jeho chuťový ocas, který mi připomíná zápach kolem ságoviště - místa jeho přípravy, je mi dost odpudivý. Radši si tedy dám rýži. Největší překvapení ale přijde nakonec – celá vařená želva. Jeden z Lambertových pomocníků mačetou odstraňuje spodní část krunýře. V břišní dutině želvy se nachází i několik uvařených želvích vajec. Ochutnáváme jak vejce, tak maso. Není to špatné, ale prase je prase. Je už večer, naše posádka si staví moskytiery. My se natíráme indonéským autanem, ale moc to nepomáhá. Asi dostal název od slova au. Alespoň se tedy snažím celý schovat do spacáku.

 

 

Ráno jsme poštípaní, ale mohlo to být horší. Pokud chceme bojovat o zítřejší letadlo a nestrávit tu týden, musíme dnes vyrazit na cestu zpět. Petr zkouší jak je jeho zvykem rybařit. Vytahuje ale jen několikacentimetrové rybičky. Ještě jednou objíždíme různé kouty vesnice a před polednem se vydáváme  na cestu zpět. Na štěstí je celkem pod mrakem, takže nebudeme muset dále opalovat již dost opálenou kůži. Zpět plujeme stejnou cestou.

JEN NA PAPUY SE BOJ O NÁVRAT DO CIVILIZACE MŮŽE ZMĚNIT V PILOTÁŽ DOPRAVNÍHO LETOUNU

V podvečer jsme opět v Kimaamu. Loučíme se s naší posádkou a odcházíme do našeho dočasného útočiště u pastora. Za nedlouho se u nás objevuje Lambert a že prý se po večeři staví. Není nám sice jasné proč, ale proč ne. Taky se u nás objevili dva týpci, kteří uměli anglicky a tvrdili, že jsou z PNG. Dali jsme s nimi cigáro, ale nic zásadního jsme se od nich nedověděli. A tak nejzajímavější zážitek před večeří bylo, když nám místní přinesli ukázat chyceného kuskuse. Vypadal velmi roztomile, ale jinak je to docela potvora, s níž je neradno se mazlit. Chtěl jsem si pořídit jeho dokumentární snímek, ale během jeho vyjmutí a zpětného uložení do sítě poškrábal a pokousal několik lidí, takže jsem pak musel ošetřovat pomalu půlku vesnice. Kuskus se samozřejmě jí, ale je to samozřejmě zcela jiný kuskus, než ten ze severní Afriky J.

 

Po večeři přichází Lambert. Sedí a kouká. Ptáme se ho tedy, co má na srdci, ale nic kloudného z něj nedostaneme. Lambert odchází a přivádí si pastora jako prostředníka. Vylézá z něj, že chce za výlet ještě další peníze a ne málo. K 200 000 Rp, na kterých jsme se předem dohodli jako na konečné ceně a které jsem mu dal před cestou, aby mohl koupit benzín, nyní chce ještě další 1 200 000 Rp. Tomu se musíme jen smát. Dvě hodiny se s ním handrkujeme. Náš argument, že jsme s předem dohodli vůbec nebere v potaz. Naopak nám neustále předhazuje, že musel nakoupit nejen benzin a nějaké příměsy, ale i petrolej do lampy, 20 kg rýže, už nevím kolik kilo cukru, tabák a kdo ví, co ještě, jako kdybychom vyráželi na měsíční plavbu. Říkáme mu, že kdyby nám tohle vše sdělil předem, nikdy bychom a takovou dohodu nepřistoupili. Jsme ochotni mu zaplatit ještě jednou  200 000 Rp, protože máme za to, že náklady na palivo a odměna posádce by mohla odpovídat 400 000 Rp, ale ani o rupii více, neboť bychom měli problémy se vrátit odsud do Merauke. Lambert nakonec vyhrožuje, že na nás zavolá policajta. Klidně mu oznamujeme, že může.

 

Druhý den ráno, kdy se hodláme pokusit o nástup do již údajně obsazeného letadla, Lambert přichází a přivádí s sebou policajta. Vytahuje účet za proviant, který nakoupil u policajta na dluh. Policajt totiž současně v Kimaaamu  také provozuje obchod.  Vytahuji pět 200 000 Rp a stále jimi Lambertovi mávám před obličejem, nechť si je vezme a dá pokoj. Lambert má ale svou hrdost. Ne však již policajt, který nabízené peníze na úhradu Lambertova dluhu ochotně přijímá. Tím zájem policajta o tento spor končí a Lambert tak nakonec nemá nic a zklamaně odchází. Lambert byl celou dobu v pohodě, ale s touto sumou to přepískl, neboť podle našeho názoru byla zcela neadekvátní.

 

Dáváme si poslední snídani s pastorem, jak aspoň doufáme, loučíme s ním a  v 9 hodin vyrážíme za vesnici na letiště.  Je to jen travnatý pruh a malý baráček.  V něm sedí místní papuánec odpovědný za chod letiště. Je úžasný. Z levého prsteníčku mu trčí do strany dvoucentimetrový dráp. V životě jsem něco podobného neviděl. Začínám pochybovat, zda předchůdcem člověka nebyla místo opice nějaká šelma či dravec. Jeho celodenní činností v den, kdy má na zdejší plochu přistát letadlo, je nustálé vyřvávání do vysílačky: „Kimaam, Kimaam, mata hari, panas, tidak hujan!“, což přeloženě znamená: „Kimaam, Kimaaam, slunce, vedro, žádný déšť!“.  Dávám si s ním cigárko a dovídám se, že letadlo by se mohlo objevit někdy kolem 11 hodiny.  Asi v půl dvanácté se objevuje na obloze a blíží se na přistání. Sbíhají se domorodci  a  objevuje se agent od Merpati. Místo v letadle je, ale nikoliv za 85 000 Rp, jak zní oficiální cena, kterou jsme se dověděli v pobočce Merpati v Merauke, nýbrž za 150 000 Rp.  Lambert  tak zřejmě přeci jen přišel k nějakým penězům. My jsme ale rádi, že už sedíme v letadle.

 

 

Letíme letadlem Twin otter. Je to menší vrtulové letadlo asi pro 16 osob. Sotva jsme se odlepili od země dávají se s námi piloto do řeči. Sedíme totiž hned na začátku letedla. Oba piloti jsou Indonésané. Hlavní pilot je takovej řízek s černejme brejlema a zlatejma řetězama. Druhý pilot je kluk jako my, co má čerstvě papíry na takovýhle letadlo. Hlavní pilot mi nabízí cigaretu. S díky odmítám. Pilot se ale nenechá jen tak odradit a nabízí mi možnost zařídit si letadlo. Myslím si, že si dělá srandu, ale druhý pilot opouští své místo a naznačuje mi, ať si jdu sednout do kabiny. Říkám si, že aspoň budu mít pěkný výhled z letadla a lezu do kabiny. Hlavní pilot mi ale nasazuje sluchátka a předává mi řízení. Zapaluje si cigaretu a vytahuje svoji osobní džípíesku a něco si s ní šteluje. Aniž by mi cokoliv předem řekl o řízení letadla, jsem teď jediný muž na palubě, kdo třímá osud nás všech, včetně desítky dalších cestujících, ve svých rukou.  To jsem opravdu nečekal. Největší zážitek na Kimaamu se tak odehrál ve výšce 800 metrů nad Kimaamem.  Využil jsem situace a vyzkoušel si mírné stoupání, klesání, doprava, doleva. Pak jsem dostal do sluchátek instrukci, abych udržoval jistý kurz a podle nějakého budíku klesání 5 metrů na 100 metrech. Držel jsem se křečovitě tý páky  i  instrukce. Občas jsem sice klesnul o trochu víc, ale jinak pilotovat letadla pro Al kaidu bych už mohl.  Když už jsem začínal mít čas se při řízení i kochat pobřežní placatou krajinou pode mnou, začal mi Petr klepat na rameno. Předal jsem řízení hlavnímu pilotovi a následně svěřil svůj život do Petrových rukou.  Několik minut teď řídil Petr,zatímco já jsem komunikoval s druhým pilotem. Pak už jsme šli na přistání, takže knipl se vrátil do povolaných rukou.

NÁRODNÍ PARK WASUR - DALŠÍ TVÁŘ PAPUY

Z letiště míříme rovnou do našeho hotelu a pak na něco pořádného k snědku do trochu lepší restauračky. Dáváme si Udang goreng besar neboli smažené velké garnáty. Bylo to bagus. Dokonce měli i studený pivko. Seznamujeme se s klukem, co tvrdí, že učí angličtinu. Nabízí nám, že nás se svým kámošem na motorkách odvezou k národnímu parku Wasur a pak že pro nás zase přijedou. Vzhledem k neexistenci alternativy jeho návrh přijímáme.

 

Ve středu 25.2. ráno na nás už čekají dva motorkáři. Rozhodli jsme se dva dny věnovat ověření skutečnosti, že není opravdu vhodné mimo období sucha cestovat do Wasuru. Za cíl cesty, kde musíme udělat čelem vzad jsem zvolili Rawa biru, což je jezero se stejnojmennou vesnicí. Na zadních sedadlech a s báglem na zádech tak uháníme směr brána Wasuru a pak dále k odbočce z asfaltové silnice na jih. Tato silnice by snad měla vést až k hranicím s PNG a pak dále na sever až do Mutingu, ovšem v jaké kvalitě nám také není známo.

 

My po ujetí  zhruba  45 km sesedáme z motorek a vydáváme se nejprve po panelové cestě (8km) a následně po leptavě bahnité (14 km) směr Rawa biru. NP Wasur je rovina porostlá travou a řídkým lesem. V době naší návštěvy bylo vše zelené a výrazně podmáčené, v době sucha, kdy je údajně vody velmi málo, má být možné pozorovat klokany. My jsem ale žádného tady neviděli. Klokana jsme viděli jen na Kimaamu, ale ani tam ne volně v přírodě. 

 

Ve Wasuru je poměrně dost různých ptáků, ale vidět je zblízka je také celkem oříšek.  Jsou spíše jen slyšet. Co však lze vidět i v období dešťů jsou termitiště, těch je tu opravdu požehnaně a některá jsou úctyhodných rozměrů. Jejich odolnost je také úctyhodná.  Poslední 3 kilometry nakonec jdeme vodou, a to místy až po pás. Cesta je zkrátka stejně jako všechno kolem zaplavená. Kdesi na internetu jsem ještě doma zahlídl takový zajímavý obrázek z Rawa biru. Byl na něm docela slušný krokodýl. Najednou si ani nějak nepřeju potkat nějaký zvíře.

 

Vesnice rawa biru bylo celkem zklamání. Je celá postavena z typových dřevěných domků, které jsou jeden jako druhý. Byl to prý dar města Merauke obyvatelům za to, že obsluhují čerpadlo, kterým se odtut žene voda do vodovodu města Merauke. K jezeru samotnému se nebylo možno ani pořádně dostat. Navíc jsme byli unavení, promočení a ke všemu se ještě strhl pořádný slejvák. Skončili jsme tedy v nějakém domku dělníků obsluhujících čerpadlo. Najedli jsme se a dopili poslední zásobu slivovice. Za ukrutného rachotu čerpadla jsme pak šli spát.

 

Ráno vstáváme brzy. Do 12:00 musíme urazit 25 kilometrů a být u silnice, kde na nás budou, dufejme, čekat naši motorkáři. Rychle snídáme.  Kluci od čerpadla vedle sledují v TV Stuttgart- Chelsea. Fotbal je v Indonesii opravdu pečlivě sledován a o evropských ligách se v indonéském tisku či televizi dovíte mnohem více informací než u nás.  Cestou zpět celkem ženeme. Občas něco narychlo cvaknem nebo vylejeme vodu z bot a hned zase mažeme dál. Na smluvené místo docházíme v 11:50.  Za deset minut přijíždí kluci a za 80 000 Rp. nás vezou zpět do Merauke. V Merauke jsme hned koupili letenky do Jayapury. Zbytek dne jsme pak strávili jen obžerstvím.  Večer jsme se ještě pokusili o badminton v místní hale, ale kombinace nevhodné obuvi a přežranosti mi bránila naplno předvést mé žonglérství s opeřeným míčkem.

 

ODPOČINEK NA BIAKU a padaido islands

Ráno 27.2. opouštíme Merauke. Letíme zpět do Jayapury. Jiným směrem se odsud lze dostat jen těžko. V Sentani bereme hned bemo a uháníme do Jayapury. Necháváme se vyhodit před pobočkou Pelni, největší indonéskou lodní společností provozující velké námořní lodě. Koukáme na tabuli a vidíme, že naše lod už zřejmě odjela v 11 hodin. U kasy se ale dozvídáme, že pojede až ve 13 hodin.  Kupujeme tedy za 117 000 Rp lístek na Biak. Skutečný odjezd byl však až ve 14 hodin.

 


 

Loď je opravdu velká. Má 7 pater.  Jmenuje se Dobonsolo. Plujeme poměrně rychle. Na lodi se o nás zajímají naši spolucestující. Nejprve rozmlouváme s klukem , který pracuje v hotelu a pochází z Ambonu. Snažím se od něj zjistit nějaké údaje o cestě na Aru ostrovy, které mě zajímají, ale nic zásadního, co bych už nevěděl,  se nedovídám. Dalším, kdo nás oslovil, byl student práv z Jayapury, který je z Bosniku na Biaku.  Slibuje nám, že jeho brácha má loď, a že je tedy schopen nás odvést na ostrov Nusi, který jsme si vybrali pro šnorchlování. Prý za 50 000 Rp. Je s ním ale těžké pořízení. Kdykoliv se ho na něco zeptám, odpovídá : „Yes“, a když mu vzápětí položím upřesňující otázku, vypadne z něj: „No.“. Anglicky sice jakž takž umí, ale domluva s ním je utrpením. Ještě, že v Indonesii umí jen málokdo anglicky, jinak bychom asi celou cestu byly v obležení zvídavých Indonesanů. Na horní palubě, kde je stánek, s dáváme do řeči s jedním Papuáncem. Rozmlouváme s ním indonésky, ale zdá se, že je celkem inteligentní, takže ačkoliv naše indonéština je více než kostrbatá, snaží se nám porozumět a zdá se, že se mu to i daří. A také se snaží, abychom my porozuměli jemu.  Zjišťujeme, že je pastor a že propaguje odtržení provincie Papua barat od Indonésie. To je názor, o kterém se Papuánci , zejména tady na blížícím se Biaku rádi baví. Dovídáme se například, že svobodná Papua, by si mohla ponechat indonéštinu jako svůj úřední jazyk, což zajímavé, na druhou stranu ale celkem logické, neboť více či méně indonésky tu umí většina lidí, zatímco málokdo ovládá více papuánských jazyků, kterých je opravdu požehnaně. Navíc žádný papuánským jazykem zřejmě nehovoří nějaká zásadní většina obyvatel.

 

 

Ráno už míjíme na pravoboku jednotlivé ostrůvky souostroví Padaido.  Na levoboku se v oparu rýsuje hornatý obrys ostrova Yapen. Po osmé doplouváme ke břehu ostrova Biak do stejnojmenného hlavního města. V přístavu si k snídani kupujeme chobotnici a zařizujeme nejnutnější věci tj: letenku z Biaku, ploutve, internet a nějakého indonéského průvodce, neboť nám zbyde čas i na nějaká místa z klasického okruhu po Indonesii. Bohužel ani jednu z těchto věcí se nám nedaří vyřídit. Pak jdeme nádraží, odkud startují bema do Bosniku. Cesta do Bosniku trvá asi půl hodiny. V 11:00 máme v Bosniku na trhu sraz klukem, co nám slíbil loď na Nusi. V 11:30 přichází a vítězoslavně nám oznamuje, že loď bude, ale že cena je 600 000 Rp.  Dáváme se do počtů. Zjišťujeme nejprve, jak daleko je ostrov, jaká je spotřeba motoru a kolik stojí litr benzínu. Jednoduchými počty dospíváme k závěru, že náklady na dvě cesty tam a zpět vychází zhruba na 160 000 Rp. Navrhujeme tedy, že na základě toho jsme ochotni zaplatit 200 000 Rp. Z jiných cestopisů jsme také věděli, že obvyklá výchozí cena pro smlouvání tu bývá právě oněch 200 000 Rp. Když se dovídáme, že o skončení trhu, který tu je třikrát týdně, je vždy vypravena tzv. public boat za zlomek této ceny, rozhodujeme se, že o nabízenou službu nestojíme.

 

 

V Bosniku bydlí také jeden Američan – Mr. Winky. Má tu domek. Ptáme se ho, zda by nám nepůjčil ploutve, ale nepůjčí. Říká nám ale, že u něj momentálně bydlí jeden Slovák, a že by nás to třeba mohlo zajímat, když jsme z Čech. Je to Laco Gulik. Každý, kdo sháněl někdy informace o provincii Papua barat musel na to jméno narazit.  Strávili jsme s ním asi 2 hodiny. Říkal nám, že tu je na 4 měsíce a že připravuje jakousi souhrnnou knihu o Papui, že má s sebou asi 100 kg fotografické techniky, na kterou potřebuje používat nosiče a že má momentálně problémy s vízem neboť to se uděluje jen maximálně na dva měsíce. Prý ho ale lze při správných kontaktech prodloužit. Tak dlouhý pobyt mu samozřejmě umožňuje poznat toho daleko víc, ale je otázka, zda starost o techniku a závazky vůči mnoha sponzorům stojí za to. 

 

 

V půl páté odplouváme public boatem neboli Johnsonem, což je větší vahadlová loď s motorem  směr Nusi. Cena je 30 000 Rp na osobu. Cesta trvala hodinu a půl. Cestou si z lodi můžeme prohlížet různě barevné hvězdice. Místy je tu totiž tak mělko, že musíme teď při odlivu zastavovat a kontrolovat hloubku, abychom nenarazili na korálový útes.

 

Za hodinu a půl přistáváme na Nusi. Na Nusi se nás ujal Sam, který přijel s námi a vracel se domů z trhu, kde prodával ryby a nakupoval nezbytné věci, které nelze na ostrově získat. Pozval nás k sobě domů, což je dřevěný baráček s plechovou střechou s téměř žádným vybavením uvnitř. Byl fajn. Přenechal nám jednu místnost a ani za to nic nevyžadoval. Anglicky uměl jen asi 5 vět, ale v kombinaci s indonéštinou a oboustranou snahou porozumět, jsme se s ním celkem obstojně domluvili. V domku s plechovou střechou s ním žije ještě jeho manželka a 5 dětí a zdá se, že jsou všichni spokojeni. Zůstáváme u nich na noc a nakonec tu jsme celkem tři dny.

  

V neděli ráno poslední únorový den vyrážíme na obhlídku ostrova Nusi. Na dohled je protější ostrov Mansurbabo. Cestou sbíráme ulity a sbírat je skutečně co. Ostrov je úzká nudle a  ani na délku se nezdá moc velký, přesto jsme už dvě hodiny na cestě po západním pobřeží směrem na sever a začínáme se smažit, a tak se tedy vracíme. Dáváme polední klid a pak vyrážíme na východní pobřeží nudle. Bílá pláž lemovaná kokosovými palmami postupně a nenápadně se noří do vlnek tyrkysově modrého moře. A nikde žádný turista – bomba. Mělčina se táhne na tomto pobřeží až skoro 300 metrů od břehu. Dno je ale drsně korálové. Zkoušíme šnorchlovat. Je odpoledne a nenápadně začíná odliv, takže malinko je voda zvířená. Tam, co se lámou vlny je zlom a korálový útes se noří do hloubky. Tam také začínají větší ryby. Je to super, škoda , že jsem na šnorchlování levej. Furt je na co koukat, korály, hvězdice, ryby, sumýši, houby…Nacházíme i perutýna a nějakou krabicoidní rybu. Petr jako velkej šťoura do ní šťourá mojím šnorchlem, až v jakartském oceanáriu se dovídáme,že je prudce jedovatá. Den je korunován krásným západem slunce. Večeříme a už za tmy vykuřujeme kretky před naším dočasným domovem se střechou z vlnitého plechu.

 

 

V pondělí prvního března si půjčujeme od Sama Wadera prahu. „Bisa perju prahu? Tidak jao, saja lihat batu kerang“. Prahu je loď, vratká dlabanka pro jednoho až dva muže s malým vahadlem. Vyrážíme směrem k Mansurbabu, kde tušíme mělčinu, přes níž jsme sem připlouvali. Vzdálenost se ale zdá kratší než je. Pádlujem už asi hodinu a stále se nemůžeme do světlejších vod dostat. Slunce zase začíná smažit a ani polévání se vodou nepomáhá, a tak otáčíme směrem k Nusi. Zpět to jde líp. I když loďka je vratká. Sice nejsou žádné vlny, přesto jsme se dvakrát cvakli. Kolem poledne se trochu zatáhlo, a tak jdeme zase na východní pobřeží šnorchlovat. Už ale nemáme film v foťáku do vody. Po pauze jdeme zase do vody ve tři hodiny. Nacházíme i malou barakudu. Od Samovy rodiny dostáváme spousty obrovských a nádherných mušlí. Nemůžeme ale všechno brát. Některá jsou tak velké, že mají asi 5 kg. Po ostrově volně pobíhá spousta štěnat a čerstvě narozených neuvěřitelně roztomilých pruhovaných prasátek. Večer děti dělají oheň. Slupky  a suché listí z kokosových palem výborně hoří. Máme ještě z hor s sebou taro,a tak ho pečeme. 


 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

Ráno se balíme, čekáme, že pojede loď za se na trh do Bosniku na Biaku. Vybírám si jendvě mušle, jednu s ostny a jednu krásně žíhanou. O tu nakonec přijdu a v Praze zjistím, že šlo o vzácný a v rámci druhu opavdu velký exemplář schránky posledního ulitnatého hlavonožce Nautila pompilia. Petr senechce vzdát žádného kousku, ale nakonec také vše nepobere. Loď skutečně jede, ale je už plná, prý se ale vrátí a pojede ještě jednou. Mezitím nám Sam opekl ryby, co v noci nalovil. Byly to jedna z nejlepších ryb, co jsme kdy jedli. Loď se skutečně vrátila, a tak jsme Samovi dali 50 000 za ubytko, i když se dlouho bránil. Bohužel se s námi jeho rodina nechtěla vyfotit.

 

 

Na Biak dorážíme komplet promočení, neboť se cestou zvedl vítr a moře se začalo vlnit.  Hodíme se do gala a míříme do ptačí ZOO, která je napůl cesty mezi Bosnikem a Biakem. Jsou tu Různí papoušci, holubi s korunkami, rajky, ale největší bomba byla, když potkáte mezi voliérama volně pobíhající párek kasuárů. Kasuár je papuánský endemický nelétavý pštros. K životu v husté džungli je uzpůsoben nejen silnými nohami s mohutnými drápy, ale i kostěným výrůstkem na lebce. Odtud se jmenuje kasuár přilbový. Když se vám kouká do očí, jde z něj strach. Prý jedním kopem dovede zabít člověka. Celkem tomu věřím. Místní zřízenec ho ovládá pomocí kupy malých banánů, které mu celé hází do rozevřeného zobáku a ty v něm mizí až s neuvěřitelnou lehkostí, jakoby snad jeho zažívací ústrojí bylo bezedné. Toho ptáka opravdu stojí zato vidět už jen proto, že je ve volné přírodě na pokraji vyynutí.

 

V Biaku se pak ubytováváme u rybího trhu. Zjišťujeme jak nám to poletí, jdeme na net a taky pátráme po RW (čti ervej) – čínské hospodě, kde dělají psí maso. Tu však ale nenacházíme. Rybí trh je úžasný místo. Z moře tu tahají naprosto všechno, co se hýbe a myslim, že jim je v celku jedno, zda to je ohrožený druh či ne. Třeba tak obrovská želvu, z níž už jsem stihl vidět jen krunýř, je určitě chráněná. Jako předkrm jsem si dal hotovou žvejkavou chobotničku. Nevíme , jakou rybku vybrat, je jich tu tolik. A ty velikosti. Nakonec kupujeme v přepočtu za necelou stokorunu asi půl metrovýho tuňáka. Patřil k těm nejmenším. V hospodě u hotelu jsem se pak dohodli, že nám ho za 10 000 připraví na osmou večer bakar. Doplňujem zásoby rupií výběrem z bankomatu. Večer pak do sebe ládujeme tu obrovskou rybu. Na každého z nás připadají 3 velké steaky + obří porce s rozpůlenou hlavou. Stíhám sníst tak dva steaky. Maso je velmi libové a tedy dost suché. Zbytek si nechávám na snídani. Petr do sebe napral víc, ale taky si nechal na ráno. Navíc do sebe ještě hodil jeden hustej jus alpukat, což nechápu, jak se do něj mohlo vejít. Jsme totálně přežraní. V noci nás budí komáři, které jsem čakal všude možně, ale tady ne.

           

 

Středu 3.3. začínáme vydatnou snídaní, kde nechybí včerejší maso z tuňáka, koblihy ani banány. Mírný konflikt o ceně hotelu je zažehnán a směřujeme koupit letenky. Ty již nejdou rezervovat, ale prý máme jet rovnou na letiště. Tam je sice trošku problém s nalezením někoho, kdo by nám letenku prodal, ale nakonec vše dobře dopadá a my můžeme nastoupit za 886 000 rupií do letadla směr Makasar, kde dáváme druhou snídani. To už ale není povídání o Papuy, ale o něčem jiném. No, myslím, že jsme si Papuu opravdu užily a na tento výlet budeme dlouho vzpomínat.