PROČ PRÁVĚ NOVÁ GUINEA?

Již od mala jsem cestoval prstem po mapě. Jedno z míst, které mě vždy nesmírně zajímalo byla Nová Guinea. Fascinovalo mě, že se o té zemi nikde nepíše, že se o ní nemohu nic dozvědět, jakoby vlastně ani neexistovala. Soudě podle posledních trendů mezi českými dobrodruhy a rádoby dobrodruhy jsem zřejmě nebyl sám, koho lákalo poodhalit trochu toho tajemna, které se skrývá za slovy Nová Guinea. Dočkal jsem se. Někdy na konci roku 2003 dostalo moje rozhodnutí uskutečnit výlet na Novou Guineu reálné obrysy. Naděje, že snad budu mít možnost poznat něco málo z tak rychle mizejícího starého světa byla hlavním motorem, jenž nakonec přetavil myšlenku ve skutečnost.

ŠTĚSTÍ PŘEJE PŘIPRAVENÝM

Dnes je 7.12.2003, letenky už mám spolu s několika svými kamarády, kteří se mnou nechali zlákat, pár týdnů zabukovány, a vypadá to, že přípravy cesty na Novou Guineu, začínají pomalu nabírat na obrátkách. Teď zrovna sedím Na Spilce v Plzni a vychutnávám si asi to nejlepší pivo. Nechci ani pomyslet na to, jak na něj budu vzpomínat promáčený, utahaný, hladový, posetý pijavicemi a kdo ví, jaký ještě, v šeru klenby primární tropické džungle kdesi v srdci zatím ještě stále tak trochu zapomenutého ostrova. V myšlenkách už jsem někde na pochodu mezi Wamenou a některou z mnoha vesnic, jejichž názvy, leckdy ve třech i více výslovnostních variantách, již pár týdnů znám z několika ručně kreslených plánků neznámého měřítka. A tak jsem si ani v tom rozjímání nevšiml, že mi zatím spadla pěna. Ale zpět do reality, zatím jsem stále ještě v civilizovaném středoevropském prostoru, takže se mohu v klidu oddávat tomu lahodnému moku.

 

Říkal jsem si, že začínám s přípravou poněkud předčasně, ale čím více se dozvídám o cestování po Nové Guinei, tím více nabývám pocit, že mám ještě co dělat než za dva měsíce vyrazím.

 

Ostrov Nová Guinea, v jehož tvaru vidí poetičtěji zaměření jedinci letící rajku, je v severojižním směru rozdělen jakoby podle pravítka narýsovanou hranicí na zhruba dvě stejně velké poloviny. Východní část je dnes samostatným státem: Papuou-Novou Guineou, západní část je součástí státního území Indonésie a tvoří její provincii Irian jaya (Vítězný Irian) nově, jako bezbolestný indonéský ústupek papuánskému „národnímu obrození“ přejmenovanou na Papua barat (Západní Papua). Jako levnější, organizačně méně náročnější a zřejmě i zajímavější a více zachovalejší se mi jevila západní část, proto jsem se rozhodl, že svou pozornost zaměřím tímto směrem.
 

Zatím se mi podařilo přečíst veškerou dostupnou literaturu a shromáždit v relativně krátkém čase poměrně dost kontaktů na lidi, co mají s cílem mé výpravy něco společného. Tak například dnes jsem se vypravil do Plzně na schůzku s Honzou. (To je mimochodem také důvod, proč sedím Na Spilce. ) Honza byl na Irianu vloni. Byl účastníkem výpravy pořádané jednou z českých tzv. „adventure“ cestovek. Vypadá jako fajn kluk a je velmi ochotný, co se informací týče, což jak se později na vlastní kůži několikrát přesvědčím, není v případě informací o Irianu zas až tak běžná věc. Sešli jsme se u něj v kanclu, malým papuánským muzeu, jak mi sdělil, když jsme se po telefonu domlouvali. Chvíli jsem obdivoval jeho suvenýry, chtěl jsem si napnout pravý luk schopný zabíjet, osahat si nůž z kosti kasuára, koteku jsem pravda zkoušet nechtěl, ale ostrost šípu jsem, musíte uznat, zkusit musel. „Není to jedovatý?“, ptám s Honzy, testovaje ukazováčkem hroty. „Je, já ti to zapomněl říct.“, povídá mi Honza. No tak se jdu radši umejt. To nám to pěkně začíná. Zemřít otráven jedem z papuánskýho šípu ještě než opustím státní území České republiky, to bych byl opravdu frajer!

 

Honza vypráví své zážitky a sem tam čte ze svého deníčku: „Pokud u nás je vesnice na kopci nadáváme, když je ale vesnice na kopci tady, znamená to vystoupat dvě Sněžky.“ … „ Každý den tu prší. U nás tomu říkáme přívalové deště.“ … „Strhávám pijavici ze spodního rtu…“- to jsou jen malé úryvky. No hlavně, že neztrácel chlapec humor. Když to přežil on, přežiju to taky.

 

Malinko pochybností do mého již nezvratného rozhodnutí vnesla následující informace: Z pěti členů výpravy došli do cíle kromě vůdce jen dva – jeden 59letej týpek, co má za sebou prý i nějakou osmitisícovku a Honza, jenž se mi svěřil, že zhubl 11 kilo a že si hrábl až na dno a že by už pravděpodobně znovu nejel. Stejně pojedu! Musím! Začínám však malinko pochybovat o benjamínkovi našich výprav – Martinovi. Ještě teď mám před očima jeho vyšilování na jaře v Ohňové zemi. Na jeho obranu však musím jedním dechem dodat, že se rychle otrkal a že je to výbornej tmel party. Když mi ale Honza ukazuje jejich trasu na mé nějakým misionářem ručně malované mapě Baliem Valley, kterou jsem považoval za mapu mastňáckého blízkého okolí Wameny, s nímž jsem počítal až jako s poslední náhradní variantou, a když mi vypráví, že tuto trasu, která se celá na tuto mapku vejde, šli 22 dní intenzivním pochodem, přičemž bahno, které ve svém vyprávění skloňuje snad ve všech pádech, pomalu stříká až k nám do kanclu, začínám pochybovat i o sobě. Tajně doufám, že Honza je excelentní vypravěč a že to tedy nebude snad tak hrozný. Pro srovnání se ještě Honzy vyptávám na Siberut, druhou v poslední době módní „adventure“ destinaci, kde také byl. „To je rovina, ne?“, ptám se. Honza chvíli mlčí: „Ale jo, proti Irianu jo. Je to taková škola džungle“, odpovídá. Nějakou džungli jsem už viděl, je mi ale jasný, že to bude tentokrát asi trochu drsnější. No, o to víc jsem zvědavý. Ještě si od Honzy opisuju větu, co otvírá miliony indonéských srdcí: v překladu zní: „miluji tě krásná dívko s velkýma modrýma očima“, a nabit praktickými informacemi se s ním loučím. Zítra mě čeká další setkání s očitým svědkem. Snad bude optimističtější.

 

Setkání střídalo setkání. Podařilo se mi za krátkou dobu získat kontakty zřejmě na většinu lidí v ČR, kteří měly s tímto dosud zaplať pánbůh zapadlý koutem naší planety co do činění. Přestože se tam v zásadě stále ještě moc nejezdí, měl jsem skoro tři á čtyřky telefonních čísel a emailových adres. Značnou část těchto lidí jsem kontaktoval. Chtěl jsem být zkrátka na všechno připraven. Asi nejpříjemnější setkání bylo v Brně den před štědrým večerem s Danem a Alenou. Jediní, koho jsem záměrně nekontaktoval, jsou dva maníci, kteří sami sebe před českou cestovatelskou veřejností pasovali na superodborníky na Papuu. Jedná se o dva cestovkáře a údajně nesmiřitelné rivaly Malinu a Škvořička (jména jsou z pochopitelných důvodů pozměněna). Každý mi říkal: „S nimi nemá cenu mluvit“ a já těm všem po přečtení knih těchto pánů, po rozhovorech s účastníky jejich výprav a po setkání s jím podobným maníkem vydávajícím se za jejich učitele, říkejme mu třeba Grossmann, z důvodu nemrhání časem uvěřil. A jak jsem později zjistil, udělal jsem dobře. Ne že by snad znalci místních poměrů nebyly, těmi nepochybně budou, ale jejich schopnost ve svých vyprávěních papuánskou realitu překroutit je obdivuhodná. Navíc vyprávění třetího z nich se hemží samými hrdinskými činy. Zkrátka nic pro sběratele suchých dat.

 

K tradičním informačním zdrojům jakými jsou knihovny, internet a ti, kdož v oblasti zájmu byli, jsem tentokrát ještě připojil odborníky na hady, své známé mediky a lidi vlastnící zajímavé sbírky map. Své místo v mé až maniakálně detailní přípravě měli i zahraniční zdroje. Snažil jsem se totiž sehnat i nějaké detailní mapy. Určitě existují a určitě jsou v Indonesii, v Holandsku a pochopitelně v Rusku a v USA, protože ti mají mapy všeho a navíc jejich piloti jsou na papuánským nebi jako doma. Univerzita v Berkeley toho času žádnou papuánskou mapu nenabízela, a tak se jako nejrealističtější jevila varianta holandská. Získal jsem kontakt na Univerzitu v Utrechtu, ale původně slibně vypadající zdroj nakonec nenaplnil má očekávání. Dnes se nad tím musím pousmát. Mapy stejně nejsou potřeba. Průchodná bývá jedna úzká pěšina a kdo se chce v horské džungli centrálního Irianu pohybovat směrem vpřed, musí chtě nechtě onu pěšinu sledovat, ať už u mapa, buzola či těm movitějším džípíeska ukazuje cokoliv. Ostatní terén je totiž v zásadě totálně neprůchodný.

 

K dokonalosti přípravy už zbývala jen drobnost: Naučit se během 14 dní základy indonéštiny, popřípadě jeden ze tří dialektů yalijštiny. Nedovedu si představit přípravu takové cesty za dob neexistence internetu (za ten Ameriko díky J ). V síti sítí jsem našel jednu dobrou duši, která připravuje česko-indonéský slovníček a která byla ochotná mi ho pod slibem komerčního nezneužití poskytnout. (Zde si mohou Škvoříček s Malinou vzít příklad). Nepraktická slovíčka jsem vypustil, zmenšil formát a výsledný výtisk sešil a oblepil izolepou. Obdobně jsem si vyrobil za pomoci jediné české učebnice i příruční mluvnici, aby moje kostrbaté věty v indonéštině měly pokud možno hlavu a patu. Na volná místa jsem dopsal veškeré výrazivo v yalijštině, které se mi podařilo nashromáždit. Lépe jazykově vybaven v tak rekordně krátkém čase jsem snad ani být nemohl. Předem se musím pochlubit, že slovníček se osvědčil a vydržel i přes několikeré totální promočení do dnešních dnů a je stále v pohodě čitelný.

O TOM, ŽE NEJKRITIČTĚŠÍ MOMENT VŠECH VÝPRAV PŘICHÁZÍ JEŠTĚ PŘED CESTOU SAMOU

V přípravě, kterou jsem si zvykl považovat za podmínku štěstí na cestách, vše doposud klapalo jako na drátkách. A to bývá většinou znamení toho, že je nejvyšší čas, aby se něco tzv. posralo. Výlet na Papuu, jehož koordinace jsem se ujal, byl reálně plánován pro 4 osoby. Pro všechny případy jsme ale zabukovali letenek šest: Pro Honzu, pro Martina, pro Petra, pro Dejfa, pro Honzovu sestru a pro mě. Dejf, který byl spolu se mnou asi největším nadšencem, a který ze zoufalství, že nemá s kým jet dříve uvažoval i o cestě s cestovkou, však předem avizoval, že zřejmě kvůli škole nebude moci v daný termín odletět a Honzovu sestru jsem zase nechtěl brát já, protože zvolit si jako první skutečně zahraniční destinaci Novou Guineu asi není nejrozumnější. S Honzou, Petrem a Martinem jsem ale počítal. Tato sestava byla v různých vazbách osvědčená. Jak už jsem zmínil, z Martina jsem měl sice trochu obavy, ale je to výborný katalyzátor problémů a hromosvod napětí. O Honzovi, mém nejčastějším spolucestovateli a o rumunském venezuelanovi Petrovi jsem nepochyboval. Nejprve odřekl Martin. Důvod byl prozaický – práce. Skousl jsem to, jet ve třech není problém. Horší bylo, když mi 14 dní před odletem, kdy měly být zaplaceny letenky, Honza sdělil, že kvůli termínu pilotního kurzu také neletí. Začalo dilema, zda se ve dvou vydávat do oblasti, kde případná pomoc se nepočítá na hodiny, ale spíše na dny. Nadstandardní příprava, velká touha poznat Papuu, rychlost s jakou se mění svět i to, že několik lidí před námi zde byli také ve dvou nakonec převážili misku vah ve prospěch rozhodnutí jet i jen ve dvou. Petr souhlasil. Odložení by mohlo znamenat třeba i to, že bychom se na Papuu nikdy nepodívali. Zbývalo zaplatit letenky, sehnat 45denní vizum do Indonésie a sbalit „kufry“.
 

Pro získání více než měsíčního víza, maximálně však dvouměsíčního, bylo v době podání naší žádosti nutno kromě zpáteční letenky předložit i itinerář cesty. Věděli jsme, že obsahuje-li itinerář oblasti nevhodné pro turismus, vizum nebude uděleno. Proto bylo nutno itinerář cesty „malinko“ poopravit. A jaké že jsou ty nevhodné oblasti? Aceh, Sumatra utara, Moluky a pochopitelně cíl naší cesty Papua barat. Takže hurá na Bali a hurá pro vizum

DEN D

Je 6.2.2004, den D. Sotva ráno v práci dosednu a pustím počítač, hned zvoní telefon. Volá můj kámoš Jakub: „Michale, teďka čtu na internetu, že na Papui je zemětřesení 6,9 stupně Richterovi stupnice. “. Tak to je pěkný začátek naší cesty. Zjišťuji, že epicentrum zemětřesení je někde v oblasti Nabire, což je poměrně dost daleko od Jayapury, kam máme přistát. A než tam dorazíme, měli by pominout i případné následné otřesy. O zrušení cesty nemůže být ani řeč, spíše mám drobné obavy, abychom se do oblasti vůbec dostali a získali potřebný surat jalan, neboli povolení ke vstupu na území provincie Papua barat. Kromě Biaku, Jayapury a Sorongu se lze totiž na celém zbytku této provincie legálně pohybovat pouze s touto bumážkou. Snad informaci o zemětřesení nevysílá Český rozhlas. Doufám, že je to pro naše sdělovací prostředky skutečně informace okrajová. Za chvíli ale zvoní telefon znovu. Volá máma: „Michale vždyť tam je zemětřesení, doufám, že tam teď nepojedeš?“ Český rozhlas informaci vysílal.
 

Je krátce po polední a já mizím z práce. Doma dobaluji zbytky hory instantních polívek, která během minulého týdne vyrostla v rohu pokoje a vyrážím za kámošem Michalem, který nás ochotně hodí na letiště. Možná by se mohlo zdát, že vozit instantní polívky do jihovýchodní Asie je nošením dříví do lesa, ale opak je pravdou. Jak jsme totiž později zjistili plné regály na první pohled stejných pytlíčků v indonéských supermarketech nejsou instantní polívky, ale pouze instantní nudle. Rozdíl spočívá v tom, že menší pytlíček uvnitř většího obsahuje pouze koření, ale už neobsahuje chuťový extrakt, který odlišuje skutečnou polívku od okořeněné vody.
 

Jedeme dost nalehko: 1 tričko, 1 kraťasy, zkrátka jen to nejnutnější plus žrádlo, které tvoří značnou část obsahu mého batohu. Naše batohy při vážení na letišti mají včetně jídla na měsíc do 15 kg. Jsem spokojen. Tak jsem si to představoval – mít jen to, co je opravdu nutné k přežití. V 18:45 startujeme.

NAPŘÍČ ČASOVÝMI PÁSMY

Za hodinku jsme přistáli ve Frankfurtu. Tak jsem se dočkal, konečně se taky svezu obřím Boeingem 747-400. Zatím se mi vždycky vyhýbal, mrška jedna. Let do Jakarty je dlouhý a klidný. Zpestřením je jen opravdu dobrá strava na palubě Lufthansy. Jen pivko by mohli mít lepší, Beck či Warsteiner se mají ještě hodně co učit, hodně učit. Těsně před Jakartou nás ještě čeká zhruba třičtvrtěhodinová přestávka v Singapuru. Alespoň si prohlídneme podle mnohých nejhezčí letiště na světě. Je odsud možno poslat i zdarma email. Ostatní služby jsme neměli možnost otestovat. Líbí se nám tu tolik až náhle slyšíme z letištních tlampačů svá jména ve spojení se slovy „last call“. Let do Jakarty je už pak jen otázka jedné hodiny.
 

Při pasové kontrole v Jakartě se úředníkům nelíbí naše 45 denní vizum a ani nejsou spokojeni s výší hotovosti, kterou disponujeme pro pobyt v Indonesii. Visa karta je nezajímá. Když se dovtípíme, že spokojeni budou, budeme-li jim tvrdit, že disponujeme 1000 USD hotově, splníme jejich požadavek tvrzením, že tuto částku určitě máme a konečně je necháváme za svými zády. Jsme v Indonesii, zas o něco blíž našemu cíli.

STÁLE NAPŘÍČ ČASOVÝMI PÁSMY a trochu obecně  o létání nad indonesií

Je 7.2.2004 cca 19 hodin západoindonéského času. Nacházíme se v útrobách mezinárodního terminálu Sukarno Hatta international airport. Ochutnáváme první Bintang (nejznámější indonéské pivo) a hledáme možnost jak se co nejrychleji za rozumnou cenu dostat do Jayapury. Ne že by v Praze nešli koupit letenky na některé (garudovské) vnitrostátní indonéské linky, ale problém je v ceně: Jakarta – Jayapura: 21 000 czk. Podle našich informací by na místě měla letenka stát tak 4x méně a navíc kromě Garudy tu lze koupit letenky i u jiných povětšinou levnějších leteckých společností. Po 19 hodině však přestává fungovat jak DAMRI bus do centra Jakarty (30-60 minut podle dopravní situace / cena 10 000 Rp), tak i bus spojující mezinárodní terminál s terminálem vnitrostátním (3000 Rp). Je už tma a navíc nám nikdo není schopen vysvětlit jak se dostat na druhý terminál. Z mezinárodního terminálu odlétá pouze zmiňovaná Garda a Lion air, který však na Papuu nelétá. V rámci úspory času tedy kupujeme letenku Jakarta-Denpasar-Timika-Jayapura s Garudou s odletem ve 23:00. Cena více než 1 600 000 Rp (208 USD) je sice, jak jsme později zjistili, spíše vyšší, zato ale poletíme hned. (Nejlevnější je prý Efata Papua airlines za 1 250 000 Rp). Letenku je možno platit i v dolarech.
 

Jak jsme později zjistili, vliv na cenu vnitrostátní letenky po Indonesii má nejen to, se kterou leteckou společností letíte, ale i to, kdy si letenku koupíte. Stačí abyste koupili letenku i jen den předem a cena výrazně klesne, třeba až o čtvrtinu. Ještě dřívější nákup letenky už ale cenu dále zřejmě nesrazí. Avšak ani ceny za nákup letenky těsně před odletem nejsou nijak závratné, pokud neletíte třeba zrovna až do Jayapury a zrovna s Garudou J. A hlavně možnost koupit letenku neposlední chvíli tu téměř vždy existuje, alespoň nám se to vždy povedlo. Naopak na cenu podle našich zkušeností nemá vliv to, zda kupujete letenku od letecké společnosti či od zprostředkovatele. Letecká doprava v Indonesii vůbec stojí za zmínku. Ceny sice nejsou tak směšné jako třeba v Íránu, ale jsou opravdu dost nízké. Je to dáno zřejmě obrovskou konkurencí na indonéském nebi. Do konce našeho pobytu jsem stále objevoval nové a nové letecké společnosti a nepřestával jsem se divit. Považte sami: Garuda Indonesia (státní letecká společnost zajišťujcí převážně mezinárodní linky), Merpati nusantara airlines (státní letecká společnost zaměřená na vnitrostátní linky), Lion airlines, Mandala airlines, Bouraq, Efata Papua airlines, Jatayu airlines, Bali air, Indonesian airlines, Airmark, Adam air, Batavia air, Papua Carstenz air, Pelita, Celebes xpress air, AMA, MAF, Trigana a mnoho a mnoho dalších. Pokud pak vezmete v potaz, že jízdenka na autobus či vlak stojí v průměru 60-90% ceny letenky, přičemž ve vlaku či autobuse strávíte celý den, zatímco v letadle na stejné vzdálenosti jednu hodinu, létání se v Indonesii opravdu vyplatí. Na Papui pak v zásadě ani jiná možnost k přesunům na vzdálenější místo není. Tolik obecně k indonéské vnitrostátní letecké přepravě.
 

Na letišti v Jakartě, z domova poučeni, že na východě je horší kurz, měníme základní obnos dolarů na indonéské rupie (Rp).Letištní kurz byl 8200 Rp za 1 USD. Vybrat peníze z bankomatu je na letišti stejně jako ve větších městech rovněž možné, ale je třeba počítat s tím, že ne všechny bankomaty označené logem VISA, Visa kartu akceptují a pak také s tím, že výběr je omezen částkou 1 250 000 Rp, respektive 1 500 000 Rp. Z vlastní zkušenosti mohu potvrdit, že výběr je možný u City bank, BCA a Bank Danamon. Jistě se však najdou i jiné banky, zejména v Jakartě je nějaká ta banka snad na každém rohu, neboť snad každý dům, který tu má více než 3 patra je bankou. Jen pro dokreslení pohledu na Jakartu dodávám, že pokud už najdete v Jakartě dům, který má více než 3 patra, pak má většinou i více než 20 pater.




Ve 23:00 jsme začali ukrajovat další stovky kilometrů směrem na východ. Ještě zkonzumuji na palubě podávanou jakousi buchtičku uvnitř obsahující omáčku s nudlema a pak už je jen snažím alespoň trochu se vyspat, neboť do Jayapury máme dorazit až ráno. Z Jakarty je to přeci jen ještě pořádný kus cesty.

KONEČNĚ vysněná PAPUA

Se svítáním se blížíme k Timice. Nízká oblačnost pod námi se začíná protrhávat a já mám poprvé možnost na vlastní oči spatřit Papuu. Na sítnici mého oka se utváří obraz meandrující kalné řeky v zeleném poli okolní bujné džungle. Přesně ten obrázek, který z nám z několika málo publikací o Papui. Až z toho mám mrazení v zádech. Tak konečně je to tady. V Timice vylézám z letadla, abych pořídil zahřívací snímek, než se však stačí z fotoaparátu vypařit sražená vlhkost, je u mě příslušník jednoho z mnoha indonéských ozbrojených sborů a nepřehlédnutelně mi dává najevo, že žádné fotografování nebude. Asi to tu skutečně bude dost hlídaný. Vždyť jen pár desítek kilometrů odsud má být údajně nejvýnosnější zlatý důl na světě patřící největšímu plátci daní v Indonesii. Odsud do Jayapury je to letadlem už jen hodinka letu, takže kolem deváté dosedáme v Jayapuře, respektive v Sentani, kde se jayapurské letiště nachází.

 

 

Do tohoto místa se ještě stále dá cesta plánovat, takže v souladu s plánem míříme směrem nejbližší hotel u letiště. Je to hotel Semeru. Nenabízí pokoje, spíše temné kobky, ale my potřebujeme jen na jeden den něco, co je blízko letiště, takže po krátkém smlouvání srážíme cenu ze 100 000 Rp na 80 000 Rp a ubytováváme se. Již cestou do hotelu se na nás nalepil jeden anglicky mluvící přihřátý pobřežní Papuánec. Až do našeho odletu se nám ho nepodařilo setřást.


jdeme pro povolení chodit aneb JALAN JALAN PRO SURAT JALAN

Do Jayapury pro surat jalan tedy vyrážíme ve třech. Stavíme se na hlavní silnici, vlastně jedinou silnici, která tu vede, a čekáme na bílé nebo červené bemo (dodávku). Tím se dostaneme do Abepury, prvního přestupního bodu (2000 Rp). Odsud z křižovatky odjíždíme dalším bemem do Entropu (1500 Rp), kde na terminálu bem je nutno opět přestoupit (1000 Rp). Nepodařilo se mi zjistit proč na cestě mezi hlavním městem provincie Papua barat a jeho letištěm je nutno dvakrát přesedat. Po více než hodině cesty konečně dorážíme do Jayapury.



 

Na místní policejní stanici na oddělení vydávání surat jalanu je nám řečeno, že úředník, který je schopen surat jalan vystavit se nachází doma a spí. Pracovat prý bude až večer. Spolu s naším vocáskem se tedy vydáváme za oním policistou-úředníkem domů. Když konečně najdeme jeho dům, stejně se ho nedoklepeme. Zbytek odpoledne tedy couráme po Jayapuře a navečer jdeme opět na policejní stanici. Ještě před tím ale vyhotovujeme kopie našich pasů. Není to žádný problém. Kopírování je tu zřejmě velký byznys, neboť kopírky lze nalézt snad na každém rohu. Indonéská byrokracie, která potřebuje od všeho kopii, tak nepřímo podporuje podnikání. Zajímavý přístup.



 

Také si dáváme první indonéské jídlo: nasi puti (vařenou rýži), ikan (rybu, v daném případě slanečka nepatrné velikosti) a nějakou pálivou trávu. Jsme nuceni živit i našeho vocáska, ale jsme rozhodnuti si ho ponechat dokud nebudeme mít v ruce surat jalan. Přeci jen by se nám ještě mohl hodit jako překladatel. Anglicky tu moc lidí neumí. V přístavu ještě ochutnáváme brem, jakési palmové víno, ale k vínu to má opravdu daleko. Teď už zcela klidný, se zjištěním, že tím, že ho nepiju, o nic nepřicházím, se opět ploužíme zmoženi nudnou Jayapurou na policejní stanici. Blíží se večer. Úředník je tedy snad již vyspán do růžova a příjemně naladěn nás očekává ve svém úřadě. Úředník tu však ještě není. Stále neztrácíme naději a za rohem kupujeme na zítřejší ráno za 400 000 Rp letenky do Wameny. Nakonec se onoho úředníka dočkáme.




Nevíme zda máme požadovat vystavení surat jalanu pro všechny destinace, které bychom teoreticky mohli navštívit, neboť pro zápis každé další destinace bychom se museli vracet znovu do Jayapury. Stejně tak netušíme, zda je výhodnější požadovat popis požadovaných míst v surat jalanu podrobněji či zda je naopak výhodnější mít surat jalan co nejobecnější. Také máme obavy, abychom si příliš dlouhým seznamem míst nepostavili úředníka proti sobě. Nakonec si necháváme zapsat Wamenu, Baliem valley, Anggruk a Lake Habema. Poslední náš požadavek byl ale zamítnut s upozorněním, že v oblasti kolem jezera Habema se momentálně nachází separatisti z OPM (Organisasi Papua merdeka =organizace svobodná Papua, což jsou ozbrojené skupiny bojující za papuánskou samostatnost). Surat jalan nás stál 10 000 R na osobu. Nějaká povolení tedy máme, teď už záleží jen na nás, jak šikovně s nimi naložíme..




To hlavní jsme dnes vyřídili. Dokonce jsme našli i internet a po hodině snažení tak odesíláme email, že žijeme a dosud nás nesklátila nějaká choroba, která nás podle mínění těch, co o nás mají doma starost, musí zaručeně sklátit okamžitě po překročení 40 rovnoběžky. Cestou na bemo zpět do Sentani nás zaujal poněkud povědomý hluk. Znělo to jako pokus o zpěv podnapilých návštěvníků restaurace, jak ho známe z našich končin. Je to však zpívaná bohoslužba v kostele. Někde jsem četl, že papuánci nejsou zrovna moc muzikální a mohu to potvrdit. Večerní bema do Sentani už jezdí bez přestupu.

 

 

 

                                                                                                                            pokračování